Umenie koncoviek
March 1, 2015 – 11:54 | Reagovalo 2 ľudí | Prečítaní: 2039

Veľmajster Tomáš Petrík Vás srdečne pozýva na aprílové šachové sústredenie, v ktorom odhalí tajomstvá koncoviek. V tejto záverečnej fáze partie sa častokrát rozhoduje o konečnom výsledku a rozhoduje každé tempo.
Program sústredenia:
9.4.2015 – Zásady a princípy …

Celý článok »
Kuriozity

HrajSach.sk denník

Škola šachu

Veľmajster vysvetľuje

Šachové správy

Domov » Historická rubrika

Jak a proč vznikla rošáda

Libor Havlíček st. | June 7, 2011 – 13:18Reagovalo 0 ľudí | 952 prečítaní
Jak a proč vznikla rošáda

Uprostřed 12. století se v srdci Francie objevuje gotika, památník dynamiky, napětí, tíže a její opory. Jako bychom pluli na vlnách hudby, vznášíme se v protikladech nízkého a vysokého, klesajícího a rozpínajícího se. A my musíme rozhodnout, zda zde gotika sledovala vývoj šachu anebo šachy vývoj gotiky. Přiznejme však, jsou-li šachy součástí lidského snažení, že ony to byly, které sledovaly vývoj gotiky.

Ve 13. a ve 14. století totiž můžeme sledovat další rozšiřování dosavadní arabské formy šachové hry, tak, jako můžeme sledovat šíření projevů gotické architektury.

Figury, jejichž kroky byly dosud svázány povolením pohybu pouze na krátké vzdálenosti, se odpoutávají od dosavadních zvyklostí. Nacházejí se v neklidu a jejich potenciál je tlačí k novým projevům pohybů. Jak se vypíná do výšky gotická věž podepřená svými nově tvarovanými oblouky, tak také věž na šachovnici uplatňuje své právo a realizuje svou touhu a posouvá se najednou dále po šachovnici. Rovněž střelec prodlužuje svou působnost a revolučním uměleckým vývojem a novou cestou myšlení dospívá i ten poslední sedlák, v našem případě pěšec, k té možnosti, aby po svém doputování na konec světa, na jeho poslední okraj, získal posmrtnou odměnu na onom světě v příležitosti své proměny ve všechny druhy figur, nejen v jednu určenou dámu.

Toto umění spojující šachy s gotikou působí na šachový svět v gotickém prostředí po dobu dvou století tak překvapujícím způsobem, že šachová hra se okolo roku 1500 modernizuje a výrazně mění, jak jsme již naznačili také v jiných textech.

Tyto a podobné pocity o prudkých změnách v samotné šachové hře vyjadřuje například roku 1536 německý autor jménem Egenolf, který se obdivuje velice možnostem dámy. Ta získala takovou možnost svobodného pohybu, možnost dalekých letů a šťastných návratů, že předstihla samotné myšlení vzpínající se gotiky, jejíž architektura přes veškeré výšky až k nebi jednak nedosáhla.

Jako poslední a obzvláště podivné a zvláštní vylepšení se objevila v této přelomové epoše rošáda. Jedná se zde o jedinečnou změnu pozice, jedinečnou výměnu životního postavení mezi králem a věží. Jak řekl snad již klasik, rošáda je salto mortale s velice pamětihodnou vlastností. Hovoří totiž o tom, že život, v našem případě pak život krále, ten může být v ohrožení nikoliv proto, že je člověk aktivní a že něco dělá, ale právě proto, že nic nedělá. Zjednodušeně vysvětleno, rošáda čili mimořádná aktivita život zachraňuje a do ohrožení častěji přicházíme v důsledku svých pasívních postojů na daných neměnných pozicích.

Zde ovšem musím doplnit všechno dosud publikované a řeknu, že rošádu chápu z hlediska historického vývoje jako zcela zřetelný královský prerogativ. Je to tedy především a hlavně výsadní právo krále, výsada, přednost pouze králi příslušející.

Bohužel je známo pouze to, že rošáda byla takzvaně vynalezena brzy po roce 1500 ve staré kulturní Itálii. Zůstává věčnou hádankou, jak se mohlo stát, že dva kameny najednou táhnou. Snad rozlet ducha potřeboval akceptovat výjimky! Skutečností však je, že dnešní pojem „rošáda”, tak, jak tento pojem dnes známe a denně aplikujeme, našel svůj odraz velice rychle v literatuře. Rošádu poprvé zmiňuje Francois Rabelais (1494-1553) ve svém vyprávění ve světoznámém díle “Gargantua a Pantagruel”.

Jak jsme řekli, rošáda se dá chápat jako prerogativ, historické, trvající a neměnné výsadní právo krále. Odpovídalo by tehdejší politicky roztříštěné Itálii, která prožívala danou epochu v podobě řady malých městských států a nejednotného politického celku, že místní politikové a představitelé šlechtických rodů byli neustále nuceni chránit svá výsadní práva. Výsadní práva čili prerogativy v historickém kontextu byla či byly tím základním, oč se bojovalo. Vždyť celá anglická revoluce a občanská válka ve 40. letech 17. století mezi anglickým parlamentem ve Westminsteru a králem Karlem I. v Oxfordu byly válkou o zachování či nezachování výsadních práv Koruny, čili krále, respektive válkou o přenesení či nepřenesení výsadních práv na parlament. V případě Anglie král svá výsadní práva v 17. století ztratil, a proto také byl popraven. Nazvali jsme to anglickou buržoazní revolucí.

Do historie pravidel šachové hry pak ale vešly ještě další dvojtahy. V 18. a v 19. století bychom totiž v odlehlých údolích Himaláje a dokonce v Horním Bavorsku zjistili, že tam platila tato dvojtahová pravidla: bílý začíná dvojtahem e2-e4 a d2-d4, černý odpovídá dvojtahem e7-e5 a d7-d5 a pak teprve začíná vlastní hra. Jako přežitek tohoto vývoje zůstaly vědomosti na úrovni naprostých amatérů také u našich českých a slovenských občanů, jelikož se běžně setkáváme ještě i dnes s tím, že dědeček učí vnuka hrát šachy tak, že bílý začíná dvěma libovolnými tahy. Rošáda je tedy vlastně historickým dvojtahem, který byl začleněn do pravidel jako tah jediný.

Uveďme závěrem těchto jednotlivých kuriózních zjištění, jak se k tomuto stavěl známý šachista a španělský duchovní jménem Ruy Lopez, jehož jedno zahájení vešlo do dějin. Roku 1561 Ruy Lopez rošádu jako takovou ještě zavrhuje a k tomu zavrhuje další dosud zde nezmíněný, ale dříve existující dvojtah.

Byl to postup pěšce ze základní pozice vpřed, který byl tehdy doprovázen dnes už neznámou druhou částí dvojtahu, která spočívala v tom, že se král postavil na to pole, kde předtím stál ten pěšec, který dopředu potáhl. Řekl to tehdy asi takto: „V některých částech Itálie je zlozvykem, táhnout králem ze svého pole jedním tahem až k věži a věž na něho postavit a pak tímtéž jedním tahem skokem rošádu dokončit. Jinde je kromě toho také obvyklé, že kterýkoliv pěšec na druhé řadě když potáhl, tak tah byl dokončen, až byl král postaven na to pole, kde předtím ten pěšec stál.” A v závěru Ruy Lopez tvrdí: „Všechny tyto zvyky nejsou dobré, jelikož nejsou v souladu s duchem šachu.”

Ve stručně zde načrtnuté problematice vidíme tedy vývoj dvou záležitostí. Jedna z nich je existence dvojtahů jako takových, která přežívá po celá staletí v různých regionech v různých podobách, dokonce běžně i u nás. Druhou záležitostí není dvojtah jako takový, ale na počátku zde stojí snaha schovat krále do bezpečí. Cílem bylo schovat krále do bezpečí a jelikož byl znám pojem dvojtahu, tak byl dvojtah využit k tomu, aby byl král do bezpečí dopraven. A zde vidíme, že rošáda nemusela být prvotním a jediným dvojtahem, jak krále schovat do bezpečí, jelikož tuto skutečnost potvrdil sám Ruy Lopez. Například v Itálii se zkoušelo prostě krále v rámci dvojtahu jenom posunout, čímž by se však ušetřil obranný tah.

Zdaleka nemůžeme a já ani nechci tvrdit, že to bylo tak či onak, jelikož to zřejmě vždy nebylo zcela jasné. Můžeme však snad akceptovat myšlenku, že rošáda je vlastně kuriozitou, se kterou nebyl už v 16. století ani Ruy Lopez spokojen. Domnívám se však, že Ruy Lopez neměl pravdu. Napsal, že rošáda není v souladu s duchem šachu, s čímž se nedá souhlasit.

Kromě jiného je totiž zřejmé, že král má v šachové hře celou řadu výsadních práv, má například hlavní a zásadní právo, že může a také nechává nejdříve co nejvíce ostatních lidí a občanů ve společnosti zahynout, pokud možno vždy dříve, než se stane sám obětí. Jeho omezený krátký postupný pohyb pak není negativem, nýbrž rovněž výsadou, což zdůrazňuji na rozdíl od řady jiných autorů. Především je známo, že ve starém Římě spěchali jenom otroci a rychlý krok u zástupců lidu byl krokem nedůstojným, ba byl dokonce znakem státní krize. Tím spíše pak u představitele nejvyššího.

Uzavřeme-li tedy tím, že celé vedení šachové partie je v podstatě prerogativem krále, pak je takový malý prerogativ, jako je rošáda, následně zcela akceptovatelným pojmem. Na druhé straně je dnes zřejmé, že řada národů odmítá výsadní práva čelních představitelů a panovníků akceptovat. Akceptování těchto výsadních práv je totiž přežitkem. Proto také společnosti hledající svou moderní podobu nechávají v současnosti různé krály, prezidenty či předsedy vlád politicky padnout, občas odsoudit a izolovat. Odnímají tedy svým představitelům jejich původní výsadní práva a rovněž nám vytvářejí vzor. Není například historický důvod pro to, abychom zapomněli na slavnou tradici naších defenestrací. Její uchovávání se ještě může vícekráte hodit.

Měli bychom následně chápat všichni, že výsadní práva patří dnes již pouze do šachové hry a v žádné podobě již ne do společnosti. Prerogativ rošády je snad jediným prerogativem, který nikomu neškodí.


Vaše hodnotenie: Nízke 12345 Vysoké
Hodnotilo: 15 | Priemer: 4.93
Ukladá sa ... Ukladá sa ...

Pridať komentár

Návrhy, pripomienky a sťažnosti nesúvisiace s článkom prosím nepíšte do diskusie, ale posielajte na admin(at)chessfriends.com.

Môžete použiť tieto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tento weblog podporuje Gravatar. Ak chcete získať Váš vlastný avatar, zaregistrujte sa na Gravatar.


− 9 = 0