Umenie koncoviek
March 1, 2015 – 11:54 | Reagovalo 2 ľudí | Prečítaní: 2038

Veľmajster Tomáš Petrík Vás srdečne pozýva na aprílové šachové sústredenie, v ktorom odhalí tajomstvá koncoviek. V tejto záverečnej fáze partie sa častokrát rozhoduje o konečnom výsledku a rozhoduje každé tempo.
Program sústredenia:
9.4.2015 – Zásady a princípy …

Celý článok »
Kuriozity

HrajSach.sk denník

Škola šachu

Veľmajster vysvetľuje

Šachové správy

Domov » Historická rubrika, Šachy v zrcadle dějin

Naše a evropská šachová kultura v letech 1770 – 1860 (II. část)

Libor Havlíček st. | May 21, 2012 – 18:41Reagovalo 0 ľudí | 374 prečítaní
Naše a evropská šachová kultura v letech 1770 – 1860 (II. část)

Ze zámoří připomenu amerického spisovatele a státníka Benjamina Franklina, který ve svém díle Morals of Chess definuje, čemu všemu nás šachy učí. Mimo jiné nás podle Franklina šachy učí prozíravosti, obezřetnosti či opatrnosti, ale učí nás také například doufat v příznivý obrat, což málokterý jiný autor uvádí. Různí autoři datují vznik tohoto pojednání do roku 1779, jindy do roku 1786, ale také 1787. Uvádí se rovněž, že se jednalo o první knihu americké šachové literatury.

Možná bychom to nepředpokládali, ale na přelomu 18. a 19. století byly již šachy zajisté rovněž ve Spojených státech dosti rozšířeny. Uvedl jsem již také jinde, že dokonce 7. prezident Spojených států, jímž byl v letech 1829 – 1837 Andrew Jackson, velice pravděpodobně hrál šachy. V americké historiografii se totiž traduje, že Jackson zakoupil za peníze daňových poplatníků šachovou soupravu a kulečníkový stůl, které si nechal donést do Bílého domu. Političtí odpůrci jej za tento nákup označili za marnotratníka a hazardního hráče a na základě tohoto nákupu dokazovali v soudobém tisku, že se Jackson nehodí za prezidenta, jelikož zbytečně utrácí peníze daňových poplatníků!

Samotná skutečnost, že se šachy hrály na americkém kontinentu dávno před vznikem Spojených států, ta již vyplývá z nejstarších španělských kronik ještě z dob conquisty.

Ve sledované době ovšem také naše šlechta a naše inteligence pěstuje šachovou hru na základě znalosti šachové literatury. Z obsahu dnešních českých knihoven je zřejmé, že u nás byly známy knihy jako: Selenus – „Das Schach-oder Königsspiel“, Lipsise 1616; Christoph Weickhmann – „New erfundenes grosses Königs-Spiel…“, Ulm 1664, anebo také Marinelli – „Il giuoco degli scacchi fra tre“, Neapol 1722 a další. Bohužel to byly všechno knihy v cizích jazycích. Právě pro naše země totiž od počátku 18. století platilo, že tyto se z hlediska publicity odborné literatury ocitly na nejnižším bodě sestupného vývoje, který začal po Bílé Hoře. Feudální útisk dosáhl nepředstavitelných rozměrů. Silná cenzura omezovala samostatnou tvořivost a povoleny byly pouze propagační a náboženské spisy. Fanatičtí protičeští katoličtí představitelé, vedení jednak jezuity a silně podporováni vládní mocí, pálili každou nekatolickou resp. též nenáboženskou již nějakým odborným zaměřením protikatolicky orientovanou literaturu, takže o rozvoji jednotlivých kulturních oborů nemohlo být ani řeči.

Tento problém, zda totiž období církevního baroka, spojované v našem historickém povědomí s Habsburky, s válečnickým katolicismem či útočnými a nenávistnými jezuity, mělo anebo nemělo pozitivní vliv v dějinách národa, tento problém v naší historiografii přerostl do známého boje o samotný smysl českých dějin. Spor o smysl českých dějin, jehož různé fáze můžeme sledovat od let 1895-1900 až po konečnou vrcholnou fázi sporu v letech 1910-1912, byl ve skutečnosti sporem o povahu dalšího politicko-kulturního směřování české společnosti.

Kdybychom chtěli aplikovat východiska tohoto sporu na samotný šachový život, mohli bychom uvést, že šachové hnutí se u nás nejdříve rozvíjelo pod vlivem německé kultury v samotném habsburském soustátí. Soustátí existenci samotného jazykově nevyprofilovaného šachového hnutí nebránilo, toto však až později přerostlo do nových dimenzí v rámci zrodu samostatného státu. Jeho zrod vlastně potvrdil Masarykovo pojetí smyslu českých dějin a jeho národní program.

Rakouský profesor historie Josef Pekař v rámci uvedeného sporu o smysl českých dějin sice po dlouhá léta vyvracel základní Masarykovu tezi, což byla přímá souvislost mezi středověkou Husovou reformací a moderním národním obrozením, z hlediska vývoje šachové kultury se však domnívám, že právě Masarykovo pojetí smyslu českých dějin můžeme aplikovat i na samotnou existenci a rozvoj šachové hry u nás. Přinejméně z hlediska používání českého jazyka při tvorbě a publikování šachové literatury by platilo, že Masarykova teze byla správná.

Posuďme dále sami, jak to vlastně bylo s existencí šachové literatury v češtině. Lépe řečeno, ukažme si dále, že vlastně od doby Tomáše Štítného až do doby moderního národního obrození žádná taková šachová literatura v češtině nebyla.

Právě do sedmdesátých let 18. století datují učebnice literatury u nás začátky národního obrození, i když se právě nyní zdálo, že je české písemnictví odsouzeno k brzkému zániku. Jsou to léta, kdy se počet vydaných českých knih za rok dá spočítat málem na prstech.

V roce 1770 asi začínají dějiny šachového knihtisku v našich zemích. Z tohoto roku máme zprávu, že šachová kniha byla vydána v Praze, samozřejmě ještě ne česky. Jednalo se o: Mehler – „Neues Königsspiel oder verbessertes Schachspiel“, Prag 1770.

Knižní produkce v češtině bude sice následně pozvolně vzrůstat, ale mezery v národní vzdělanosti v době pobělohorské, v době Jiráskova „Temna“, ty se začnou zaplňovat až po dvou dalších generací. A této době vzestupu pak hovoříme národní obrození.

Význam šachové hry jako vyplnění volného času a jako kulturního zážitku ve společnosti tehdejší doby dokládá r. 1771 moravský hrabě Vojtěch Josef z Hodic, který hraje živé šachy za přítomnosti celé společnosti s pruským králem Bedřichem na louce nedaleko zámku. Poddaní, oděni pestře v oděvu jednotlivých figurek, postupovali a ustupovali na povel tam, kam si který hrající pán přál.

Tato nevědomá soudobá popularizace šachu zapojila najednou do znalosti o hře desítky lidí. Vždyť jenom krejší a švadleny museli šít týdny kostýmy šachových figur, poddaní jistě znali názvy figur a logiku šachových polí. Současně však rovněž tato popularizace šachu dokládá, že šachová hra byla stále výlučnou zábavou šlechtických kruhů, resp. zábavou tzv. vyšší společnosti.

Připojme, že se zde jedná možná o první zmínku živého šachu, který byl u nás předváděn ve šlechtickém prostředí. Byl to určitý druh veřejného divadelního představení. Od poloviny 18. století se totiž u nás objevuje nový dramatický druh, který je evropskou zvláštností – lidová hra se zpěvy. Ta vznikla a vyvíjela se v souvislosti s operami, které dávala šlechta na svých soukromých venkovských divadlech (Jaroměřice nad Rokytnou, Český Krumlov atd.). V těchto operách účinkovali místní lidé z panství, kantoři i nevolníci. Tak to bylo i zmíněného roku 1771. Kostýmy k jednotlivým hrám se daly zřejmě částečně využít i jako kostýmy jednotlivých šachových figur. O dalším živém šachu se zmíníme dále k roku 1787.

V těchto letech se vynořuje z temných lesních studánek na britských ostrovech a vstupuje současně do světové šachové kultury nová lesní víla, nymfa Caissa. Byl to britský orientalista Sir William Jones (1746-1794), který si inspirován starší antikizující bájí tuto vílu vymyslel. Podnětem mu byla latinská báseň Scacchia ludus (Šachová hra), kterou napsal již roku 1513 Marcus Hieronymus Vida (1485-27.9.1566), biskup z Alby. Jiní autoři datují latinskou báseň Marca Hieronyma Vidy k roku 1527 a připomínají, že Vida byl prvním, kdo se pokusil předložit božské stvoření, které má šach na svědomí. Tímto božským stvořením měla být nymfa Scacchis, jejíž personifikace se obecně ale neujala. U Marca Gerolama Vidy (Marcus Hieronymus) nacházíme rozpory v datu narození; kromě roku 1485 se uvádí například také rok 1490. Vida sloužil ve svém mládí jako písař, vstoupil do služeb papeže Lva X., působil jako prior a uvádí se, že byl jmenován biskupem v Albě roku 1532 papežem Klementem VII.

Sir Wiliam Jones publikuje roku 1772 báseň „Caissa, or the Game of Chess“ (Caissa aneb hra šachová) a tímto počinem získává šachová hra své vlastní božstvo, jelikož jak to již také v dobách pohanských bývalo, u dalších a dalších autorů a v uměleckých projevech byla postupně stále nymfa Caissa povyšována, tak dlouho, až z ní byla udělána přímo bohyně šachu, bohyně jediná. Následně se s touto bohyní seznamují šachisté a majitelé šachových knih v našich zemích. Hrdě a nezakrývaně se k ní začali modlit a modlí se dodnes. Vždyť šachový klub, který byl nedávno mistrem slovenské šachové extraligy, nese rovněž toto božské jméno. A nejen on, ale i další.

I když Wiliam Jones napsal svou didaktickou báseň již roku 1763, byla zařazena v Oxfordu do sbírky „Poems“ a v této publikována až v roce 1772. Proto se vlastně uvádí, že dryáda Caissa byla zrozena snad již v duchu Stonehenge až v roce 1772. (Správný původní název této práce byl tento: „Caissa, Or, The Game At Chess, A Poem. Written in the Year 1763.“ Jenže, jak jsem již také jinde napsal, další autoři vše přepisují bez konkrétních odborných odkazů a pak se v literatuře v přepisech dělají chyby. Zde se název přepsal do srozumitelnějšího tvaru moderní angličtiny.)

I když Wiliam Jones neměl přímý vztah k našim zemím, působí již umělecká Caissa přes dvě století i na našich šachovnicích, proto dodejme pro zajímavost, že stvořitel Caissy Sir Wiliam Jones byl vynikajícím britským orientalistou a právníkem. Narodil se 28. září 1746 ve Westminsteru a zemřel dne 27. dubna 1794 v Indii jako soudce vysokého soudu v Kalkatě. Zanechal nám kromě stvoření nymfy také svou historickou studii z roku 1790 pod názvem „On the Indian game of Chess“.

K uvedenému dále dodejme, že naše šachová literatura dlouho čekala na zpřístupnění originálního textu Jonesovy básně z roku 1763. Poprvé byla publikována ve staré angličtině snad až F. J. Prokopem v roce 1971, poté, když ji tento nadšenec opsal pro svou potěchu kdysi dávno předtím v královské knihovně v Haagu. Z toho vyplývá, že vlastně původně existence šachové bohyně na našem území nebyla až do 20. století potvrzena. A teprve po opsání v Haagu vznikl první překlad a tudíž doklad existence šachového božstva díky Dr. Karlu Haisovi z Ústavu jazyků a literatur tehdejší Československé akademie věd. Bylo to v podstatě rovných 200 let, než se u nás v češtině šachová bohyně zcela udomácnila.

Opusťme Olymp a odskočme si nyní na sever. Tam zjistíme, že roku 1774 vyšla údajně nejstarší dánská šachová kniha a roku 1775 bychom viděli pro změnu zase na východě, jak za šachovnicí bojují kníže Potěmkin (pokud zrovna nebudoval své vesnice) a císařovna Kateřina Veliká. Šachy se prostě hrály všude, šachové soupravy byly na všech zámcích a u většiny zámožné střední vrstvy.

V dalších letech šachová publikační činnost pokračuje. Roku 1783 vychází v Praze: „Das Kriegsspiel oder eine neue Art des edlen Schachspiels“, Prag 1783, ovšem opět v němčině. Zde se také udává, že roku 1784 vychází první šachová kniha ve švédštině.

 

Súvisiace články


Vaše hodnotenie: Nízke 12345 Vysoké
Hodnotilo: 9 | Priemer: 5.00
Ukladá sa ... Ukladá sa ...

Pridať komentár

Návrhy, pripomienky a sťažnosti nesúvisiace s článkom prosím nepíšte do diskusie, ale posielajte na admin(at)chessfriends.com.

Môžete použiť tieto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tento weblog podporuje Gravatar. Ak chcete získať Váš vlastný avatar, zaregistrujte sa na Gravatar.


− 5 = 2