Umenie koncoviek
March 1, 2015 – 11:54 | Reagovalo 2 ľudí | Prečítaní: 2039

Veľmajster Tomáš Petrík Vás srdečne pozýva na aprílové šachové sústredenie, v ktorom odhalí tajomstvá koncoviek. V tejto záverečnej fáze partie sa častokrát rozhoduje o konečnom výsledku a rozhoduje každé tempo.
Program sústredenia:
9.4.2015 – Zásady a princípy …

Celý článok »
Kuriozity

HrajSach.sk denník

Škola šachu

Veľmajster vysvetľuje

Šachové správy

Domov » Historická rubrika, Šachy v zrcadle dějin

Naše a evropská šachová kultura v letech 1770 – 1860 (III. část)

Libor Havlíček st. | May 25, 2012 – 9:14Reagovalo 0 ľudí | 378 prečítaní
Naše a evropská šachová kultura v letech 1770 – 1860 (III. část)

Abychom však nezapomněli, zůstaňme ještě chvíli u roku 1774. Tento rok je totiž velice zajímavý pro počátky datování moderních dějin anglického šachu. Philidor, který trávil hodně času v Londýně, tam již získal celou řadu významných a společensky vysoce postavených obdivovatelů. Podle anglického historika Sergeanta založilo sdružení těchto obdivovatelů velikého francouzského hráče v Londýně šachový klub, který se jmenoval jednoduše „The Chess Club“.

Klub byl otevřen na ulici St. James’s Street a byl také nazýván „Parsloe’s“ podle jména majitele budovy, ve které sídlil. Tato šachová instituce však nebyla v Evropě prvním šachovým klubem, naopak, byla založena podle již existujícího francouzského modelu v Paříži. Jako v Paříži byl i zde klub limitován maximálním počtem 100 členů a byl záležitostí velmi vysoce společenskou.

Členové byli vysoce postavenými aristokraty a hraní šachu bylo v této společnosti považováno za zdvořilé a inteligentní a společensky přípustné trávení volného času. Méně pak v této společnosti byly šachy považovány za umění. To je pochopitelné, jelikož když se podíváme na některé dochované partie vysoké šlechty anebo například partie Napoleona z období bojů ve francouzské kavárně Café de la Régence, vidíme, že šachová úroveň vyšší společnosti byla všeobecně velice ubohá.

Existence francouzského a prvního anglického šachového klubu nám dokazuje, jak veliký náskok měly šachy jako takové v západní Evropě před našimi zeměmi. Nám se v té době o nějakých klubech zřejmě ještě ani nesnilo. V londýnském klubu bylo roční zápisné stanoveno na tři guinee, což byla ovšem značná suma. Mezi členy bychom našli bývalého předsedu anglické vlády, pár lordů, nějakého ministra, hodně tzv. earlů a vévodů, například pro zajímavost třetího vévodu Murraye, což byl dědeček budoucího šachisty Murraye, který se věnoval problémovému šachu.

Dále byli členy generáli, baroni a admiráli, ale také proslulý anglický historik Edward Gibbon, jehož obsažná kniha „Úpadek a zánik římské říše“ vyšla v češtině rovněž u nás. Již před léty jsem si ji přečetl. Jsme ovšem stále v 18. století.

A právě nyní vchází do historie šachu baron von Kempelen a jeho slavný šachový automat. Tento nádherný a skvělý lidský podvrh měl být podle jedné asi málo pravdivé verze představen nejdříve roku 1783 v Paříži a následně téhož roku také na vídeňském dvoře císaře Josefa II., čímž se zařadil k českým a slovenským šachovým dějinám. Osudy automatu, jeho skrytých hráčů a osudy jeho tvůrce byly podnětem pro vznik řady knih, divadelních her, obrazů, pojednání či dokonce dramatických vyprávění, ale také krásných děl ve filatelii. Automat do dnešní doby sestavuje, napodobuje, uchovává a představuje několik muzeí. Odraz jeho existence v umění či literatuře již nikdy nezanikne.

Správná verze počátku historie tohoto mechanického hráče v šachy je však zřejmě ta, že automat byl představen nejprve v Bratislavě, a to již roku 1769, poté pak ve Vídni. Již tady automat vstupuje do naší kulturní historie. Vznik automatu našel rychlý odraz v tehdejší technické literatuře. V Lipsku a Drážďanech vychází totiž již roku 1789 kniha svobodného pána Josepha Friedricha von Racknitz pod názvem „O Kempelenově hráči v šachy a jeho napodobeninách“, ve které se autor pokouší rozluštit řízení stroje živým hráčem. Podle jeho hypotézy měly figurky ve spodní části velké magnety, pod každým políčkem byly kovové kuličky na niti atd. Kempelenovu mystifikaci lidského zvídavého ducha autor prostě nerozluštil.

Další verze šachových historiků uvádí, že Kempelen se vlastně již produkcí s Turkem nechtěl zúčastňovat, měl svou hrdost a tyto produkce jej již ponižovaly. Jeho technický vynález se obrátil proti němu samému. Byl donucen tento stroj dokonce dále vylepšovat. První vylepšení mělo nastat již roku 1780 ve Vídni, když právě na trůn nastoupivší Josef II. hostil velkoknížete Pavla, syna Kateřiny II. Tento již podruhé sestrojený automat knížete Pavla tak okouzlil, že byl Kempelen i s automatem pozván do Ruska. V románovém zpracování života Kempelena od Igora Janotu se uvádí, že velkokníže Pavel prohrál zcela bez šance s automatem pět partií za sebou.

V této souvislosti uveďme z celé řady známých ještě dvě kulturní zajímavosti. Především se tvrdí, že tajemství automatu nakonec odhalil až v roce 1836 americký spisovatel Edgar Allan Poe, který je také u nás znám svými detektivními příběhy. K vyřešení tajemství automatu se měl dopracovat jednoduchými logickými úvahami. Hlavní logická úvaha spočívala v tom, že automat se dokázal řídit přáním publika.

Další historka či legenda o vzniku automatu klade jeho výrobu do roku 1776, což bylo 4 roky po rozdělení Polska. V Rize se tehdy vzbouřil vojenský pluk, v němž sloužilo hodně Poláků. Vzpoura byla potlačena a povstalci museli utíkat, šlo jim o hlavu. Vůdcem vzpoury byl důstojník Woroňski a právě ten byl raněn do obou nohou a lékař mu musel nohy amputovat. Lékař byl přítelem von Kempelena, který věděl, že na Woroňského je vypsána odměna. Proto se Kempelen rozhodl, že důstojníka zachrání a přepašuje ho za hranice Ruska. A proto podle této verze von Kempelen vymyslel šachový automat, aby v něm Woroňského mohl převážet, jenomže aby nebyl nápadný, musel po cestě s automatem hrát šachy!

A jak to již bývá, dozvěděla se to carevna Kateřina II. a nakonec ona sama hrála proti automatu, ve kterém tahal figurkami velitel protiruského povstaleckého oddílu. Ironie historie je vskutku nekonečná! No ale dopadlo to dobře, carevna na nic nepřišla a velitel povstalců se zachránil.

Šlechta v monarchii se šachem ke konci 18. století v rámci svého kulturního vyžití stále zabývala. Svědčí o tom jednak tehdejší katalogy šlechtických knihoven, ale i některé jiné odkazy. Kempelenův automat ve své době šachy velice hodně zpopularizoval a měl dokonce, dá se říci, také vliv na technický pokrok. Nakonec to sice nebylo u nás, ale v Anglii, kde Kempelen tak inspiroval anglického básníka a vynálezce samouka Edmunda Cartwrighta, že tento zkonstruoval v roce 1786 mechanický tkalcovský stav.

Cartwright totiž nepředpokládal, že by automat mohl být podvrhem a domníval se, že je to dokonalá mechanická hračka. A jestliže šlo vytvořit dokonalou mechanickou hračku, pak muselo jít vytvořit také dokonalý člověku užitečný stroj! Touto myšlenkou inspirován, vytvářel vynálezce různé typy tkalcovských stavů, jejichž konečný model vytvořil roku 1803. Jeho práce nebyla marná, jelikož prototypy různých jím vynalezených součástek se později uplatnily v tkalcovském průmyslu. Takto tedy ovlivnil šachový automat i nové tehdejší technologie.

Také česká šlechta se nadále tradičně v těchto letech přidržuje své oblíbené zábavy: roku 1787 baví český hrabě Josef Thun z Hohenštejna v Karlových Varech své hosty i lázeňské cizince pěknou zábavou – dal rozestřít ohromné plátno rozdělené na 64 polí, kde podle pravidel rozestavil 32 pěkně oděných dětí a před velkým množstvím diváků si osobně zahrál šachy s cizími i domácími kavalíry.

Není divu, že šachové knihy vycházely v němčině. Vyplývalo též ze společensko-historické situace, že první známí čeští šachisté – příslušníci převážně poněmčené šlechty – hrávali šachy především s cizími návštěvníky. Národ ještě spal. Neexistence šachových materiálů v české řeči a neexistence případných šachových novinových rubrik či jiných forem českých tisků, jakož také naše nevědomost o nějakých hráčích v šachy z území bývalých zemí Koruny české, resp. neexistence soutěží či veřejných schůzek nějakých šachistů, to vlastně dokazuje správnost Masarykova pojetí smyslu českých dějin. V období baroka a nadvlády Habsburků se prostě šachy nedostaly mezi lid, pokud se šířily, tak se šířily mezi poněmčelou šlechtu. K šachové hře nám nejsou známy informace ze sledované doby dokonce ani z našeho městského prostředí. Jako by novoromantické pojetí této doby označené Jiráskem jako doba „Temna“ bylo skutečné, jako by bylo silně zataženo nejen nad celkovou českou kulturou, nýbrž v tomto rámci i nad naším šachem.

Zápas za rozšíření dobré české poučné knihy začínal za těžkých podmínek. Česká lidová literatura obsahovala do této doby knížky ubohé úrovně.

Teprve v období josefínské vlády nastupuje na scénu Václav Matěj Kramerius (1753-1808), novinář, spisovatel a nakladatel, který získal veliké zásluhy o vydávání českých novin a knih v počátečním období českého národního obrození. I když od roku 1789 vydával Krameriusovy c. k. pražské poštovské noviny, nemáme bohužel zprávu o tom, že by publikoval cokoli o šachu. Byť vydal hodně překladů a úprav cizích děl.

Na obranu českého jazyka vystoupil 25. září 1791 Josef Dobrovský před králem Leopoldem (vládl 1790-1792) při slavnostním zasedání České společnosti nauk v Karolínu. Zde je nutno připomenout, že obrozenské snahy na konci 18. století a na prahu 19. století měly ryze obranný charakter. A představitelem obranného charakteru literatury je právě Josef Dobrovský (1753-1829). Až teprve Jungmann usiloval o získání nových kulturních pozic. Tato doba byla z hlediska boje o vývoj národní kultury poněkud složitá, což doložme skutečností, že sám Dobrovský, hlavní představitel obrany českého jazyka, se narodil v Ďarmotech u Rábu jako syn dragounského strážmistra Doubravského! V rodině se hovořilo německy a příjmení Dobrovský vzniklo chybou při zápise do matriky! Otec se pak jako penzista usadil v Čechách a až tady se Dobrovský naučil na gymnaziálních studiích v Havlíčkově Brodě a v Klatovech česky. Hledejme pak za těchto poměrů tisky českých šachových knih!

Již samotný fakt, že roku 1791 mohl Dobrovský před králem Leopoldem vůbec na obranu českého jazyka vystoupit, byl dán především dřívějším zrušením jezuitského řádu v roce 1773. A samotné zasedání České společnosti nauk se mohlo rovněž konat jen proto, že počátky Královské české společnosti nauk spadají do roku 1774. Tato společnost se současně se svým vznikem přihlásila k osvícenství. Následně až za dva roky na nově zřízené české katedře na pražské univerzitě nastupuje r. 1793 první profesor české řeči a literatury, historik F. M. Pelcl.

Vše doposud uvedené totiž se šachem rovněž úzce souvisí.

Odskočíme-li si na chvíli do Ruska, tak zjistíme, že tam se dne 1. února 1794 narodil první ruský opravdový šachový mistr Aleksandr Dmitrijevič Petrov. Po dobu půl století byl nejsilnějším mistrem v zemi, význačným teoretikem, publicistou a tvůrcem moderní šachové kompozice. Jeho postava se v Rusku spojuje se zakládáním prvních šachových klubů v zemi, čímž následoval Anglii a Francii. Narodil se v rodině dvořana a jeho vzpomínky z dětství dokládají již zde uvedené: šachy se ve sledovaném období hrály hlavně mezi šlechtou a šachové figury byly všeobecně známé. Jeho dědeček Sokolov mu jako malému chlapci ve věku čtyř let věnoval šachovou soupravu a Petrov na to ani jako již vážený mistr nezapomněl.

Dědeček Ivan Alexejevič Sokolov byl známým milovníkem šachu v Petrohradě a tam byl Petrov poslán do školy v deseti letech. Turnaje a žádné typy soutěží v té době v Petrohradě ještě neexistovaly, rovněž nebyl znám šachový klub. Jelikož byl dědeček Sokolov význačným funkcionářem petrohradské justice a byl dobře situován, měl veliký dům, kam rád zval každého, kdo uměl dobře hrát šachy. Z pamětí Žichareva, který toto popsal v letech 1805-1819, pak můžeme z hlediska Ruska vyvodit, že se snad jednalo o první dům, který předcházel vzniku řádného šachového klubu.

Bylo to až ve dvacátých letech 19. století, kdy se začali silní šachisté v Petrohradě mezi sebou utkávat v šachových soutěžích. Pro rok 1821 se udává organizování nejsilnější soutěže v domě významného fukcionáře Pogodina (1790-1863), který měl velice blízko k tzv. děkabristům. Jeden z nich, Batenkov, který byl následně po potlačení děkabristů zavřen v Petropavlovské pevnosti, po letech ještě napsal, že v důsledku lásky k šachu byl s Pogodinem v neustálém kontaktu od roku 1821 až do roku 1825.

Materiály publikované v Rusku nám jednoznačně prokazují, že šachy se tam hrály i mezi vojáky za napoleonských válek. Zřejmě se hrály dokonce i přímo v době ohrožení Ruska napoleonskými vojsky, přinejméně řada vojáků vzdorujících Napoleonovi šachy hrát uměla. Vyplývá to ze známosti mezi Petrovem a tehdejším generálem Milodarovičem, který bojoval proti Napoleonovi roku 1812. Když totiž na základě jejich známosti Petrov složil svou nesmrtelnou šachovou úlohu pod názvem „Útěk Napoleona z Moskvy do Paříže“, generálovi se tak líbila, že o ní informoval řadu svých bývalých spolubojovníků – šachistů. A když Petrov svou úlohu opublikoval roku 1824 ve své knize „Šachová hra“, hodně z těch již bývalých protinapoleonských vojáků si ji utíkalo koupit.

 

Súvisiace články


Vaše hodnotenie: Nízke 12345 Vysoké
Hodnotilo: 10 | Priemer: 4.90
Ukladá sa ... Ukladá sa ...

Pridať komentár

Návrhy, pripomienky a sťažnosti nesúvisiace s článkom prosím nepíšte do diskusie, ale posielajte na admin(at)chessfriends.com.

Môžete použiť tieto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tento weblog podporuje Gravatar. Ak chcete získať Váš vlastný avatar, zaregistrujte sa na Gravatar.


× 5 = 40