Umenie koncoviek
March 1, 2015 – 11:54 | Reagovalo 2 ľudí | Prečítaní: 2038

Veľmajster Tomáš Petrík Vás srdečne pozýva na aprílové šachové sústredenie, v ktorom odhalí tajomstvá koncoviek. V tejto záverečnej fáze partie sa častokrát rozhoduje o konečnom výsledku a rozhoduje každé tempo.
Program sústredenia:
9.4.2015 – Zásady a princípy …

Celý článok »
Kuriozity

HrajSach.sk denník

Škola šachu

Veľmajster vysvetľuje

Šachové správy

Domov » Historická rubrika, Šachy v zrcadle dějin

Naše a evropská šachová kultura v letech 1770 – 1860 (IV. část)

Libor Havlíček st. | May 30, 2012 – 11:51Reagovalo 0 ľudí | 436 prečítaní
Naše a evropská šachová kultura v letech 1770 – 1860 (IV. část)

I když se nyní na přelomu 18. a 19. století šachy nejvíce hrají v Anglii, ve Francii a v Německu, vstupuje u nás do procesu národního obrození Josef Jungmann a dokazuje, že šachy se hrají stále také i v českých zemích. Roku 1806 vychází druhé Jungmannovo rozmlouvání o jazyku českém. Článek se stává programovým článkem nového nazírání na podstatu a cíle národního hnutí. Téhož roku 1806 vydává Jungmann v Hlasateli článek „Hra v šachy“. I on považoval za potřebné se alespoň vyjádřit. V česky psaném článku Jungmann ovšem o šachu pouze moralizuje, zřejmě v reakci na článek Franklina „The Morals of Chess“ z r. 1787.

S Josefem Jungmannem (16.7.1773-14.11.1847) to ovšem nebylo tak jednoduché, jak se běžně v šachových knihách uvádí. Přesněji to bylo tak, že jeho stať vyšla ve čtvrtém díle prvního ročníku „Hlasatele českého“. To byl čtvrtletník, který vydával Jan Nejedlý, „císařský královský profesor literatury české na vysokých školách Pražských“, jak se tehdy uvádělo.

Jungmann sice navázal na mravoučnou studii Franklinovu (který velmi rád sám hrával šachy), avšak především formuloval mravní hodnoty šachu a mimo jiné na závěr své slavné úvahy napsal:

„Ta přeušlechtilá, předůmyslná, poučující hra, nebo raději všech her královna, jest hra šachovní.“ A pozor: na závěr své statě z roku 1806 překládá Jungmann češtinou dnes přes 200 let starou báseň o šachu z latiny, kterou napsal italský jezuita Dominik Ludovici (1676-1745). Zřejmě se dodnes jedná o jediný rýmovaný český překlad latinských veršů o šachu. Jungmann ještě používal pro věž název slon a střelec byl pop. (Báseň má název: Všech her královna. Původně: VSSECH HER KRÁLOWNA.) Uzavřu-li toto téma, pak dodám, že mravoučné a didaktické básně na šachové téma jsou skutečně okrasou literatury. Je jich mnoho a mnohé také mají filologickou dokumentární hodnotu. Spojují v tomto směru vývoj šachové hry s dějinami literatury, dokumentují samotný vývoj jazyka a zasahují do více vědních oborů.

Je jednoduché uvést, že Jungmann přeložil nějakou báseň o šachu z latiny. Chceme-li však tuto záležitost upřesnit, doplním tato fakta: Josef Jungmann se narodil v Hudlicích u Berouna v rodině chudého ševce a kostelníka jako šestý z deseti dětí. Vzdělává se na jednotřídce, od roku 1784 na hlavní škole v Berouně, kterou spravoval církevní řád piaristů. Jeho spolužákem tam byl pozdější významný básník Šebestián Hněvkovský (1770-1827), s nímž se bude setkávat i na dalších studiích.

Rozvádím to proto, že když roku 1788 jako patnáctiletý odchází Jungmann do Prahy na piaristické gymnázium, tak již tehdy v patnácti letech vyniká obdivuhodnými znalostmi latiny a dokonce si přivydělává v tomto věku kondicemi! Tyto mimořádné vědomosti a nesmírný Jungmannův talent stály v pozadí skutečnosti, že mimo jiné přeložil zmíněnou starou latinskou báseň o šachu. A pozor: již rok před tímto překladem převedl Jungmann z francouzštiny do češtiny dílo F. Reného de Chateaubrianda Atala. Roku 1811 poprvé překládá z angličtiny Ztracený ráj Johna Miltona, překládá později z italštiny, němčiny, ruštiny. Musel být prostě géniem, aby se mohl na chvíli zaobírat i šachem, vždyť ovládal dobře i španělštinu a polštinu a další slovanské jazyky.

Osobnost tohoto mimořádného vědce a malinký odraz jeho vědomostí v šachové literatuře dokládá mé tvrzení, že šachu se věnovala skutečně pouze finanční či kulturní elita společnosti. Josef Jungmann si osvojil šachovou hru ne jako zábavu, ale jako součást všeobecné kultury a snad byl po Tomáši Štítném prvním, kdo šachovou hru jako součást kulturního pojetí představil naší společnosti.

V rámci monarchie se ve Vídni proslavuje šachista Johann Allgaier, jehož současníkem byl např. v Anglii známý šachista Sarratt. Vliv J. Allgaiera na šachovou publikační činnost u nás se brzy projeví v Praze.

K českému jazykovému úsilí zprvu nezaujímala vídeňská vláda nepříznivý postoj. V srpnu 1816 vychází jazykový dekret, který v mnoha bodech český jazyk zrovnoprávňoval. Vláda chtěla vzbudit dojem vděčnosti za veliké oběti Čechů ve válkách s napoleonskou Francií a chtěla paralyzovat rusofilské tendence.

Skutečná praxe zavádění českého jazyka byla však pro buditele zklamáním. Úřady totiž vůbec nepožadovaly, aby litera dekretu byla opravdu uplatňována. Sám Jungmann konstatuje, že na českých gymnáziích se nic nezměnilo a r. 1820 vydává „Slovesnost“ – první českou čítanku a nauku o slohu pro vyšší školy.

Protože k reálné změně nedošlo, pokračuje další šachová publikační činnost zase v jazyce německém. V roce 1823 vychází v Praze kniha zmíněného vídeňského hráče: J. Allgaier – „Neue Anweisung zum Schachspiele“, Prag 1823.

Téhož roku přichází do Prahy František Palacký, dorozumívá se s Jungmannem a Šafaříkem, začíná další fáze národního obrození a boje o český jazyk.

V této době přijímají šachisté v Evropě ještě stále legendu, že šachovou hru vynalezli Řekové, konkrétně bojovník Palamedes, vnuk Poseidona a syn eubojského krále Nauplia. Vynalezl ji pro vojsko, které dlouhá léta obléhalo Troji, město nešťastné v důsledku lásky k jedné ženě. Vynalezl ji proto, aby se vojsko při dlouholetém pobytu před hradbami nenudilo. Ostatně měl tehdy také vynalézt míry a váhy či desítkovou soustavu, ba dokonce písmo. Legendy ovládaly mysl lidí a byly vždy na počátcích všeho. I tato legenda měla svůj význam. Když totiž nyní roku 1836 vzniká první francouzský šachový časopis, dostává pojmenování podle tohoto hrdiny Le Palamède a jelikož naše šlechta a nepatrná skupina tehdejší české inteligence jsou
v těchto letech rovněž pod kulturním vlivem francouzským, rozšiřuje se předmětný časopis rovněž k nám. Časopis později zaniká a opět se jeho vydávání obnovuje. Jako zajímavost uveďme pouze, že jeho oběratelem byl ještě v roce 1848 také francouzský král, dříve než musel rychle před revolucí utíkat do Anglie.

Když jsme u časopisů, je nutno se zmínit nejméně o dvou dalších časopisech v němčině, které byly u nás běžně dostupné a zásadním způsobem ovlivňovaly po odborné stránce naši tehdejší šachovou veřejnost. Byly to Wiener Schachzeitung a Berliner Schachzeitung. Tam také budeme nacházet první podrobné informace o událostech z našeho středoevropského šachového okruhu. Není snad třeba dodávat, že v polovině 19. století již existovala ve světě šachových časopisů celá řada.

Český jazyk se v šachové literatuře prosazuje konečně roku 1842. Tehdy vychází česká šachová kniha: „Šachaři. Smyšlénka a vyobrazení dle M. Retscha od Koruna“, Praha 1842. Je to ale knížka ještě neodborná, nemoderní – mravoučná. (Tímto tvrzením nechci opomenout Tomáše ze Štítného, asi 1333 – 1401-1409, který dávno před vynálezem knihtisku sepsal moralistické pojednání o šachové hře ve staročeštině. To je ale jediný známý text o šachu v češtině, který byl sepsán před obdobím, které zde sleduji.)

K roku 1842 snad jako příklad dodám, že vychází ve francouzštině kniha od Janische, který byl žákem Petrova. Jmenuje se „Analyse nouvelle ouvertures du jeu des echecs“ (čili „Analýza nových zahájení šachové hry“) a zajímavé z hlediska šachové literatury je na této knize kromě vzniku nových variant ten fakt, že se tato šachová kniha prodávala současně v Paříži, Londres, Lipsku a Petrohradu. Můžeme s trochou nadsázky říci, že distribuce knihy profesora Karla Andrejeviče Janische (1813-1872) patřila k počátku globalizace v obchodování se šachovou literaturou.

V tomtéž desetiletí se objevuje první šachová rubrika, ale ne v Čechách, nýbrž na Slovensku. V Domovej pokladnici publikuje roku 1847 Daniel Lichard šachovou hádanku, roku 1849 přináší šachovou úlohu a publikační činnost pokračuje r. 1851 a v létech 1856-58, kdy se nakonec v roce 1858 podobně jako v Čechách národovec Jungmann r. 1806 vyslovuje k šachové hře také slovenský národní buditel Jozef Miloslav Hurban.

Tímto jsme se dostali do doby moderní, do doby velmistrovské. Někteří historikové šachové hry totiž dělí dějiny šachu na různé své fáze a hovoří o tom, že poslední fáze vývoje šachu je k vidění od roku 1851. Tehdy se koná slavný mezinárodní turnaj v Londýně a ten je také považován za vstup do doby dnešní, do doby velmistrovské. Je zřejmé, že by mělo v budoucnu dojít k přehodnocení tzv. fází ve vývoji šachu, minimálně pak pro 20. století.

Šachová publikační činnost v padesátých létech a počátkem šedesátých let 19. století nebyla dlouho dobře zpracována. Vždy se v tisku jednalo jen o neodborné krátké zprávy. První česká šachová rubrika vychází r. 1863 ve Zlaté Praze. Na Slovensku se tomuto tématu věnoval například M. Holubčík, který podchytil základní rubriky a články ve své diplomové práci.

Pro zajímavost bych doplnil, že dějiny anglického šachu z péra Sergeanta uvádějí pro 60. léta 19. století jenom pro Londýn celkově jedenáct pravidelných týdenních šachových rubrik.

Pokud chci ukončit tento text zhruba rokem 1860, pak nemohu zapomenout na jednoho našeho význačného hráče. Byl jím maďarský mistr Ignác (Ignatz) Kolisch, který se narodil roku 1837 v Pressburgu, čili v dnešní slovenské Bratislavě. Zřejmě byl prvním, kdo dobře reprezentoval rakousko-uherskou monarchii v západní Evropě, když nejdříve sehrál nerozhodný zápas 5-5 při jedné remise s Anderssenem. Proslavil se rokem 1860 svými výbornými výsledky v Anglii, vyhrál například turnaj Cambridgské šachové asociace a dobře obstál ve větším počtu zápasů. Kromě vítězného zápasu v Londýnském klubu vítězil také v zápase s Horwitzem v Manchesterském šachovém klubu a v dalších přeborech. To již začínala 70. léta 19. století.

Evropská a americká šachová bibliografie dosáhla v polovině 19. století již velmi vysoké úrovně po stránce odborné a také po stránce množstevní. Jednalo se o desítky periodik, rubrik a nespočet šachových titulů.

Pokud jde o samotnou českou šachovou bibliografii, tak tato byla nakonec po předcházejících pokusech z poloviny a po polovině 20. století opětovně sestavena ke konci věku a pak na slušné odborné úrovni podchycena a soukromým tiskem vydána souhrnně nejnověji roku 2006 v Prostějově. Komentovaná bibliografie pod názvem „Česká šachová literatura“ nás dnes provádí odborným výkladem od roku 1806 až do roku 1945. I když dnes již existují statě, které tuto souhrnnou práci částečně kriticky doplňují, jedná se bezpochyby o určité završení vývoje naší šachové knižní kultury, která podstatně dotváří celý okruh šachové kulturně společenské aktivity.

Mohu snad uvést, že jsme si ukázali, že šachová aktivita dob minulých je neoddělitelnou součástí evropské kulturní historie.

 

Súvisiace články


Vaše hodnotenie: Nízke 12345 Vysoké
Hodnotilo: 8 | Priemer: 5.00
Ukladá sa ... Ukladá sa ...

Pridať komentár

Návrhy, pripomienky a sťažnosti nesúvisiace s článkom prosím nepíšte do diskusie, ale posielajte na admin(at)chessfriends.com.

Môžete použiť tieto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tento weblog podporuje Gravatar. Ak chcete získať Váš vlastný avatar, zaregistrujte sa na Gravatar.


8 × 3 =