Umenie koncoviek
March 1, 2015 – 11:54 | Reagovalo 2 ľudí | Prečítaní: 2039

Veľmajster Tomáš Petrík Vás srdečne pozýva na aprílové šachové sústredenie, v ktorom odhalí tajomstvá koncoviek. V tejto záverečnej fáze partie sa častokrát rozhoduje o konečnom výsledku a rozhoduje každé tempo.
Program sústredenia:
9.4.2015 – Zásady a princípy …

Celý článok »
Kuriozity

HrajSach.sk denník

Škola šachu

Veľmajster vysvetľuje

Šachové správy

Domov » Historická rubrika

O kulturním odkazu prvních písemných šachových záznamů

Libor Havlíček st. | August 8, 2013 – 12:59Reagovalo 0 ľudí | 482 prečítaní
O kulturním odkazu prvních písemných šachových záznamů

Hovoříme-li všeobecně o historii a následně rovněž o historii šachové hry, akceptujeme rozlišování takzvané doby předhistorické a doby historické. Rozdíl je zcela jednoduchý, hraniční limit tvoří období, z něhož se nám dochovaly první písemné záznamy.

V případě pojednání o historii šachové hry pak následně objemná odborná literatura stanoví, že doba historická z hlediska vývoje šachové hry počíná v období 7. až 9. století našeho letopočtu v arabském kulturním prostoru, v prostoru říše, kterou známe pod označením Arabský chalifát. Nejstarší písemné záznamy o šachové hře či různé nahodilé odkazy na její existenci a její vliv na tehdejší společnost vznikaly totiž právě tam, a to v arabštině. Malou výjimkou jsou nepatrné předarabské zmínky o šachu ze staré Indie, jak je prezentuje odborná literatura.

Tak existuje údajně první zmínka o šachu v několika řádcích jednoho verše proslulého indického básníka jménem Bána, který měl žít na dvoře krále Šríharši (606-647). Tento panovník je uváděn v naší historické literatuře jako kníže Harša. Abychom vysvětlili, ve kterém období vlastně tento autor žil, uveďme krátce alespoň minimální přehled:

Jsme v období vzniku feudálních států, které se datuje pro Indii pro 7. až 12. století. Právě se rozpadla říše Guptovců v severní Indii na mnoho malých knížectví a jednotliví vládcové se pokoušeli rozšířit opět svou moc. Sthánéšvarský kníže Harša to byl, kterému se podařilo po mnohaleté válce sjednotit pod svou kontrolou téměř celé území bývalé guptovské říše. Knížete Haršu jmenujeme pak podle názvu hlavního města knížectví, které zesílilo na konci 6. století na severu údolí řeky Jamuny. Hlavní město se jmenovalo Sthánešvár neboli Thánéšvár. Okolo roku 620 sdružovala Haršova říše mnoho malých knížectví, která Haršovi platila daně a měla vůči němu vazalské povinnosti.

Z hlediska vývoje šachové hry by snad bylo zajímavé, že Harša navázal styky s Čínou, kam vypravil poselstvo. Následně poslala Čína své poselstvo ke dvoru knížete Harši, které vedl Wang Süan-cch´. Tato delegace dorazila do Indie roku 646, ale s knížetem se již nesetkala, jelikož než dorazila v Indii na místo, kníže zemřel. Následně se Haršova říše roku 648 rozpadla.

Pro šíření šachu zde máme doložené vztahy s Čínou a následně rovněž s Arabským chalifátem, jelikož vojska Arabského chalifátu vpadla do Indie krátce poté, na samém počátku 8. století. Mezitím nesmíme ovšem pominout znalost šachové hry ve starém Iránu, a to již předtím, než byl Irán obsazen Araby a začleněn do arabské říše. Informace o znalosti šachu ve starém Iránu máme ale od pozdějšího arabského autora, takže pokud hovoříme o prvních písemných záznamech, spadá i znalost šachu ve starém Iránu do kulturního prostoru Arabského chalifátu. Tím se nepopírá zvláštní vývoj staroiránského šachu.

 

Právě v sedmém století v Indii začala při knížecích dvorech vznikat specifická feudální literatura, díla, v nichž autoři oslavovali válečné činy svých knížat. Byla to zcela nová literatura na rozdíl od starších písemných guptovských literárních památek. A zde vynikla řada básníků či literárních autorů jako náš Bána, například také Bilhan, Sándhjávara Nándí anebo Čand Bardáí. Poslední již nepsal sanskrtem, ale například živou hindštinou.

Zůstanu však u básníka jménem Bána. Podle některých představuje tento autor vrchol literatury známé v sanskrtu. Jeho nejznámější dílo bylo „Haršačarita“ (Haršův život), kde popisuje skutečné události své doby z let vlády svého knížete, svého mecenáše. Básník zde tedy popsal například mírová léta vlády svého knížete, jimiž vlastně odůvodnil potřebu předcházejících sjednocovacích válek.

V konkrétní básni, kde je zmínka o šachu, básník hovoří o lásce svého mecenáše, svého pána, k trvalému míru a tvrdí, že za jeho vlády existovaly spory pouze mezi včelami hledajícími krásný pyl květin a vojska, ta se setkávala pouze na šedesáti a čtyřech polích. Báseň je podávána tak, že autor předpokládá, že je každému jasné, o čem zde hovoří, z čehož má vyplývat všeobecná známost o existenci šachové hry, tehdy pod názvem čaturanga. Podstatné je si uvědomit, že byla-li zde hra minimálně ve dvorních vrstvách všeobecně známa, musel této skutečnosti předcházet dlouhodobý postupný vývoj šachové hry. A ten se odhaduje na staletí.

 

Pokud se jedná o další indickou literaturu hovořící o šachu, měl by být znám v podstatě jen jeden komentář z pozdějšího desátého století (Masúdí, zemřel 958, dokládá von der Lasa) a další literární odkazy pak nacházejí odborníci především v arabském prostředí Arabského chalífátu 7. – 10. století. Různá jména autorů této doby se přepisují v šachové literatuře různě a nutno podotknout, že příslušná odborná díla starší doby minulých století, která se touto starou indickou a arabskou literaturou zaobírají dosti podrobně, nebyla nikdy přeložena do češtiny (a už vůbec ne do slovenštiny) a jsou ve valné většině u nás i v původních jazycích nedostupná.

K uvedenému dodám, že ani básník a sanskrtský učenec Bána nemusel být prvním, jelikož se rovněž tvrdí, že prvním skutečným záznamem o šachu je perská povídka Kárnámak i Artachšér, datována kolem roku 600 jako součást Knihy činů Artachšéra. Mělo by jít o popis života zakladatele sásánovské dynastie. Také se ještě cituje zmínka v díle básníka Subandhu rovněž z počátku 7. století (Vásavadatta). Uvedené dvě poslední zmínky (u nás česky nedávno v r. 2012 Ivan Chalupa) se dávají do souvislosti s výzkumy anglického šachového historika H. J. R. Murraye (1868-1955). Ten dokonce datuje vznik šachu přesně do druhé poloviny 6. století n. l. (v podobě čaturanga), čehož důkazem mají být rovněž uvedené zmínky a práce Bány.

Na dokreslení rozsahu kulturního prostředí, ve kterém se formulovala rovněž indická šachová hra, uvedu již jen jednu názornou informaci. Střediskem středověké indické vzdělanosti byly kláštery a chrámy, které měly již tehdy vlastní univerzity. Jsou prokázány nejméně dvě ohromné na severu a jedna na jihu Indie. Když přišel do Indie čínský cestovatel Süan-cang, tak napsal, že ve městě Nálandě na severu bylo 10 000 posluchačů, kteří studovali různé vědy, především však buddhistickou a bráhmanskou filozofii. Tolik obyvatel, kolik tam měla jedna univerzita studentů, asi neměla ještě ani o 200 či 300 let později celkem ani naše Praha. A desítky dalších našich měst ještě neexistovaly, ba ani hrady bychom zde nenašli, pouze nějaká hradiště.

Putování čínského mnicha Süan-canga z Číny do Indie v sedmém století je jedním ze základních příběhů čínské vzdělanosti a jeho odraz v literatuře se stal legendou. Tematika byla využívána v raných knihách lidových čínských příběhů, aby nakonec vešla v době dynastie Ming (1368-1644) do historie čínské beletrie. V 16. století vzniká totiž díky autorovi jménem Wu Čcheng významný román o putování tohoto mnicha pod názvem Si-jou-ťi.

**

 

Proč hovořím v tomto obsáhlejším textu o kulturním odkazu a významu prvních písemných záznamů ve vztahu k existenci šachové hry? Proto, že ne vždy vycházeli šachoví historikové ze známých písemných pramenů, často vycházeli také z legend, tradic či pověstí. Z knih o dějinách šachové hry známe šachové historiky jako byli Thomas Hyde (1636-1703, publikoval 1689 a 1694), William Jones (publikoval 1790), Duncan Forbes (1798-1864, publikoval 1855 a 1860) a snad i další, kteří se všichni vždy přikláněli k přijímané verzi, že šachy vznikly ve staré Indii, na druhé straně však nevycházeli striktně z existujících písemných zmínek. Pak docházeli k různým neakceptovatelným závěrům jako že čaturanga je známá již 5 000 let, legenda o zrnkách pšenice na šachovnici již 3 000 let apod.

Starší romantické pojetí dějinného vývoje vzniku šachové hry a jejího šíření bylo vždy v moderní době žádoucí opustit. Na odbornější základ mohli pak toto pojetí vyzdvihnout jen ti odborníci, kteří vycházeli z důvodu nedostatečných archeologických objevů zásadně z písemných památek. A právě jejich samotná existence je tím největším naším kulturním odkazem.

**

 

Arabská a indická kultura spolu ve staletích arabského rozmachu geograficky sousedila. Prolínala se celé generace, avšak sousedské vztahy se radikálně změnily počátkem 8. století po vpádu do Indie. Dějiny Arabského chalífátu, který přenesl někdy v období 7. – 10. století znalost šachové hry z Indie přes Araby dobytá území (kam patřil ve vývoji šachu rovněž důležitý Irán) a přes Středozemní moře následně až do Evropy, jsou pro tuto dobu velice složité.

Arabové postupně dobyli bývalé byzantské oblasti a postupně poarabštili Egypt, Palestinu, Irák, atd. Nejrychleji byl poarabštěn Irák a Sýrie, Egypt a severní Afrika byly poarabštěny pomaleji, Zakavkazsko, Irán a Střední Asie pak byly oblastmi, kde Arabové spíše přejímali místní kultury a přizpůsobovali se místnímu obyvatelstvu. Představitelem chalífátu byl chalífa a nám se školní znalosti o tomto impériu spojují s povědomím o bojích o moc mezi dvěma dynastiemi, Umajjovci a Abbásovci. Umajjovci se pak dostali na Pyrenejský poloostrov, kam donesli znalost šachové hry (první vylodění Maurů roku 711), v polovině 8. století pak jsou Umajjovci v chalífátu poraženi a ti, co byli žijící v chalifátu, povražděni a Abbásovci zakládají roku 762 Bagdád.

A v tomto prostředí bojů, vraždění a šíření kultur byly Araby přebírány indické a jiné znalosti z obsazených a dobytých území z celé řady věd, přepisovány a překládány, shromažďovány v kulturních centrech a v nových knihovnách. A spolu s tímto vznikaly také první arabské spisy hovořící či zmiňující se o šachové hře. Státní systém byl otrokářský, vůči arabské nadvládě a státnímu islámu vznikala řada povstání. Kultura se proto rozvíjela především pod ochranou jednotlivých panovníků, kteří měli na rozvoji věd zájem. Za vlády chalífy al-Ma´múna (813-833) bylo zavedeno jedno muslimské státní náboženství, aby zanikly důvody pro neustálá povstání pod rouškou náboženského sektářství.

Všeobecně se tvrdí, že v této době již vznikalo hodně knih o šachu, z nichž byly některé již na úrovni odborných pojednání. Dochovaly se zprávy o zápasech a turnajích. Tak se například v některých knihách o šachové historii tvrdí, že to byl šachista al-Adlí z 9. století, který byl prvním arabským hráčem i šachovým autorem. V údajích jsou rozpory, jelikož měl zemřít roku 850 (také například okolo roku 870), ale současně se uvádí, že za vlády chalífy al-Mutavakkila (847-861) ve druhé polovině 9. století mu byl přiznán titul přeborníka chalífátu. Napsal práci o šachu, v níž definoval ideje mistra své doby i svých raných předchůdců. Jedná se o knižní pojednání Kitáb aš-šatrandž (Kniha o šachu), v němž zachytil teorii hry podle tehdejšího stavu. V jeho práci se nachází také známý problém „Dilaram mansuba“ a různé další problémy. Tyto problémy měly ještě dlouho sklízet obdiv. Chalífa al-Mutavakkil, za jehož vlády se šachista al-Adlí proslavil, vešel do dějin především jako vládce, za jehož panování se stal sunnitský směr opět oficiálním náboženstvím.

Další verze zde hovoří o tom, že v roce 847 se na dvoře chalífy al-Mutavakkila odehrál zřejmě první zaznamenaný šachový zápas mezi al-Adlím a dalším hráčem jménem al-Rází, kdy al-Rází vyhrál a byl pak považován za nejlepšího hráče své doby. Al-Rází je uváděn jako autor díla Latif fi´š-šatrandž (Elegance v šachu, asi kolem 845). Uvádí se o něm, že byl arabským šachovým mistrem a pocházel z místa Ray u Teheránu.

Dále se dovídáme o hráči jménem as-Súlí, který zemřel roku 946 (asi 854-946). Jeho vlastní jméno bylo Abú Bakr Muhammad ibn Jahjá (Yahya). Měl být potomkem tureckého prince jménem Sul-takin Abú-Bakr Muhammad ben Yahya as-Súlí. Rovněž měl být nejlepším šachovým hráčem své doby a vynikajícím šachovým autorem. Byl to původně Turek ze Súlu v Turkestánu a jako další byl oblíbencem chalífů z rodu Abbásovců. Jeho práce o šachu navazovala na práci al-Adlího. Sláva as-Súlího jako šachového autora údajně trvala až šest století. Prý se ještě ve 12. století užívala pochvala za dobrý výkon v šachu tak, že se dobrému hráči řeklo, že hraje jako as-Súlí. Do dějin vešel ještě šachista jménem al-Mavárdí, který měl prohrát v přítomnosti chalífy partii s as-Súlím a měl být za to chalífou pohaněn.

 

V běžných, na trhu občas dostupných publikacích o dějinách šachu, jsou povětšinou údaje o prvních arabských autorech pomíchány. Podle van der Lindeho 1880, facsimile reprint Nr. 331, Yorklyn 1979, se uvedené údaje, které jsou v naší literatuře nepřesně přepisovány a překládány, musejí uvést správněji asi takto: šachista jménem Alçûlī je autorem díla Kitáb alshaţrandsch (německá verze, český přepis Kitáb aš-Šatrandž, Kniha o šachu, asi 890), jehož druhé zpracování, se kterým van der Linde pracoval, vzniklo zřejmě v letech 902-908. Tento autor bývá také označován jako Abu Bekr. Pak by toto dílo bylo přisouzeno al-Adlímu nesprávně, patřilo by as-Súlímu. Také se to vysvětluje tak, že jeden autor zachytil ve své práci názory druhého na šach. V podstatě dnes víme, že původní dílo al-Adlího je ztraceno a také z pozdějších prací víme, co vše údajně obsahovalo. Mělo pojednávat o historii šachu, o rozdílech mezi arabskými a indickými pravidly. Také však mělo systematizovat šachová zahájení (tábie), poskytovat rozbory koncovek a sbírku mansúb.

Je znám rovněž další odkaz na as-Súlího, uváděn před rokem 946 z rukopisu Abd´al Hamid, kolem roku 1000, kde je uváděna slavná mansúba „Mat Dilaram“. Tuto najdeme zveřejněnou ve smyslu tohoto odkazu v Malé encyklopedii šachu z roku 1989 na s. 23. O Knize o šachu as-Súlího se tvrdí (dostupný překlad mi není znám tak jako u všech arabských prací), že popisoval šachová zahájení a rozebíral střední hru a koncovky. Řešil údajně i Eulerův problém s jezdcem.

K šachistovi al-Rázímu uvádí údaje van der Linde takto: Alrâzl – Latîf fi ´l-shaţrandsch a dílo datuje do let 847-862, čili ne rok 845, jak se různě uvádí.

Měl to být dále arabský historik Masúdí, narozen v Bagdádu, který umřel roku 958 v Káhiře, který poukázal ve své historické práci na vztah šachové hry k soustavě nebeských těles. Mimo jiné vyjmenovává řadu indických králů a přiřazuje jednomu z nich vynález šachovnice.

(Zde by se jednalo o rukopis z roku 943, který byl odborně zpracován a publikován ve dvou verzích. Poprvé v angličtině pod názvem Meadows of Gold, Londýn 1841, tam příslušný text na s. 171-175. Autor uveden jako Maçûdî.

Podruhé pak ve francouzštině pod názvem Les Prairies d´Or. Texte et traduction par Barbier et Pavet, Paříž 1861. Autor uveden jako Maçoudi.)

Masúdí se přibližoval snad starému indickému myšlení, které vidělo v šachové hře faktor prostoru – šachovnice, místo boje, faktor akce a děje – šachové figury a pravidla jejich pohybu a boje a faktor času – změna postavení životní situace po každém tahu. Ať to již tento mudrc chápal jakkoli, viděl v šachu pravděpodobně myšlenkový odraz vzájemně na sebe působících kosmických sil.

Na tento v raném arabském středověkém světě rozšířený způsob uvažování, kdy byly v šachu nalézány analogie s působením vesmírných sil, navázalo více pozdějších myslitelů, někdy snad spekulantů, hlavně to byli ti, kteří se věnovali takzvaným náboženským filozofickým směrům. Tak vznikla představa, že vše, co nábožensky založený člověk utváří, vše se stává symbolem nějakého světového údolí, kosmu, našeho světa. A jestliže egyptologové, amerikanisté či jiní odborníci uvádějí, že svatostánky představují ve své prapůvodní podstatě vesmír a jejich obvykle kulatá střecha představuje zemskou oblohu, anebo čtyři stěny jsou čtyři směry kosmického prostoru, pak vznikla podobná teorie i ve vztahu k šachové hře. Byl to Pavel Bidev, šachový badatel z bývalé Jugoslávie, který uváděl, že značný počet indických chrámů je vybudován na architektonickém podlaží se základem šachovnice, tedy na čtverci vytvářeném systémem 8 x 8 polí.

Uvedené je zajímavé tím, že má existovat písemný záznam jednoho arabského historika (jehož konkrétního odkazu jsem se ovšem nedopátral, snad to byl Firdausí či Birúní anebo Masúdí?), který tvrdil toto:

Iránský vládce z rodu Sasánovců vystavěl ve třetím století našeho letopočtu město Gondisapor podle předlohy šachovnice, jelikož město bylo vystavěno tak, že tam probíhalo 8 x 8 ulic. To ovšem znamená, že město bylo založeno bez centrálního náměstí a centrálně soustředěných veřejných budov a již vůbec ne podle nějakého římského vzoru, kde byl při zakládání města nejdříve jasně určen střed, jednoznačný střed z hlediska veřejného života a z hlediska dopravních uzlů, čili pozdější evropské náměstí.

Různé odkazy či zmínky arabských autorů, kteří byli zajisté seznámeni s filozofickým myšlením ze staré Indie točícím se okolo šachové hry, byly následně přebírány až do moderní doby. Tak měl například v devatenáctém století anglický přírodovědec Thomas Huxley (1825-1895) uvádět, že šachy jsou obrazem kosmu, figury jsou jevy, které ve světě vnímáme a pravidla pohybu figur představují neměnné přírodní zákony.

Velice zajímavé pak byly rovněž modernější představy vycházející ze starého indického a arabského myšlení, které nám tvrdily, že šachy jsou médiem neustále se ve světě vyskytujícího násilí a každý tah bílého či černého představuje snahu lidí ubližovat druhým s tím, že takto dosáhneme vlastního prospěchu. Toto myšlení je určitě lidem nejvlastnější a zcela nejbližší, jelikož vždy platilo a platí, že člověk je člověku vlkem.

Pokud se jedná o arabské šachové prameny, tak se vždy tvrdí, že arabská literatura o šachu je velice rozsáhlá. Hovoříme-li však o období Arabského chalifátu, který převzal v období od 7. století z Indie a ze staré Perzie znalost šachové hry, aby ji pak dále šířil do oblasti Středomoří, je zřejmé, že to tak není a že arabská literatura o šachu existuje ve velice malém počtu. Různé krátké zmínky ovšem nemůžeme považovat za šachovou literaturu. Dopátral jsem se, že jednoznačně do 10. století je zařazen ještě autor o šachu jménem Ibn Aliqlîdîsî a rovněž autor jménem Alladschlâdsch (německé verze jmen) a také víme, že existují specializované středověké práce o arabské šachové literatuře, kde bychom našli další informace, avšak tyto práce jsou u nás zcela nedostupné. U dalších arabských autorů, které bychom našli v bibliografiích šachových historiků 19. století, kdy byly šachové bibliografie velice podrobně sestavovány, však zůstává problém s datováním a často se neví ani původní století vzniku té či oné zmínky.

U německé verze jména šachového autora Alladschlâdsch se ještě zastavme. Naši známí šachoví historikové přepsali tohoto arabského mistra perského původu česky jako al- Ládžládl (Koktavý) a takto jej uvedli do Malé encyklopedie šachu v češtině. Vlastní jméno tohoto hráče bylo Abulfaradž al-Muzaffar ibn Sa´id, zemřel roku 970. Udává se všeobecně, že je autorem knihy o šachu, která obsahuje návody k zahájení hry a také rozbory partií. Konkrétní upřesnění hovoří o tom, že roku 920 napsal Knihu šachových problémů (Kitáb mansubat aš-Šatrandž); problém je v tom, že je dnes tato kniha také ztracena. Podle dochovaných pramenů (neuvádí se však jako vždy, kterých) měla kniha obsahovat analýzy šachových zahájení ze zápasů mezi as-Súlím a al-Ládžládlem.

 

Snažím se zde načrtnout pár arabských postav tehdejších šachových autorit, je však k dispozici další řada odkazů na šachy ve formě krátkých jednotlivých zmínek, ne ve formě celých šachových prací. Na základě takových jednotlivých zmínek o šachu (například v básních) pak odborníci vyvozují další závěry o šíření hry. Tak von der Lasa ve své práci „Zur Geschichte und Literatur des Schachspiels“ například dokládá, že znalost šachové hry u Arabů se dá bezpečně dokázat až k roku 700 n. l. na základě zmínky ve verších básníka jménem Farazdaq (zemřel 728-729). Zpracování sledování jednotlivých odkazů v různých textech či básních si již vyžádalo více odborných publikací a bylo by dalece nad rámec tohoto textu.

Připojím zde přesto ještě jednu pro šachisty zajímavou opodstatněnou domněnku von der Lasy. Existuje svědectví (Pramenné studie Lasa č. 6), které se vztahuje nejpozději k roku 820, jež nám podává zprávu o prvním hraní šachu naslepo. Arabský básník Shafiî (Šafí), který zemřel roku 820, nám podává zprávu o šachistovi Said ibn Dšubairovi (německy Dschubair). Said ibn Dšubair žil dlouho v Isfahánu a zemřel roku 714. Tento ibn Dšubair hrával šachy naslepo a byl tak slavný, že o něm básník Šáfí psal ještě zhruba po stech letech! Touto písemnou zmínkou se dokládá všeobecná schopnost hrávat v arabském prostředí šachy naslepo asi již pro sedmé, nejpozději pro počátek osmého století. (Také as-Súlí údajně hrával šatrandž naslepo – zavazoval si prý oči). Dodejme k tomu, že první zmínka o hraní šachu naslepo na evropské pevnině pochází až z roku 1265, kdy je uváděn saracénský šachista Borgazo ve Florencii. To ale odbočuji z tématu.

 

Kulturní odkaz starých arabských autorů hovořících o šachu je velice obsáhlý. Na principech šachové hry vysvětlovali fungování tehdejšího světa, základní vztahy platící v tehdejší společnosti. Dokládali například, že panovník bez masy nevolníků, bez otroků či sedláků není vlastně ničím, nemůže bez nich existovat a je na nich zcela závislý. Odvozovali z principu šachové hry, že král je ten, kdo má sloužit lidu a ne aby lid pracoval na krále. Těchto úvah je ve starém arabském světě celá řada ve formě poučení. Zakončím tento náčrt příklady další existence arabské šachové literatury.

Jako příklad uvedu básníka jménem al-Dání (u der Lasy Aldânî), který ve svém verši z roku 1092 napsal: „V rukách osudu jsme pouze šachovou hrou a král je často poražen pěšcem“. Bez datování citují angličtí (ne šachoví) historikové Brett a Forman ve své knize o Maurech básníka Ibn Šarafa, který v jednom svém verši napsal: „Na posledním poli se pěšáci mění na dámy“, čímž nám doložil, že proměna pěšce v dámu byla známa nejpozději již v arabském světě.

Pro konec prvního tisíciletí v arabské a hispanomuslimské kultuře je velmi zajímavé zjištění von der Lasy. Hovoří o velikém počtu zmínek o hře v četných arabských pramenech, ale především hovoří o spise sepsaném v letech 987/988, který uvádí značný počet jmen arabských šachových autorů. Jedná se o pozdější kompilát z let 1170-1250, avšak seznam jmen arabských autorů je platný, jak vyplývá údajně z arabského rukopisu č. 7515 v Britském muzeu.

Nyní bych mohl vysvětlit rozdíly ve tvrzení o tom, že na jedné straně byla arabská šachová literatura značně rozsáhlá a mé tvrzení o tom, že tomu tak ve skutečnosti není. Dokládá to uvedený seznam jmen arabských šachových autorů, jelikož jejich díla sice vznikla, ale nikdo hodně z nich nenašel. I když v 19. století Linde a Lasa tvrdili, že z východu k nám přichází světlo k výkladu o dějinách šachu („Ex oriente lux“ – všeobecné rčení pro dobu objevování kultury Orientu, tj. hlavně v 19. století), oba dva po desítkách let také napsali, že se vůbec nedostali k šachové literatuře, čili k arabským rukopisům o šachu, které byly uloženy v rozsáhlých knihovnách v Káhiře, Konstantinopoli, Damašku anebo Allepu. Neměli o nich představu, pouze jejich existenci opodstatněně předpokládali. A my víme, že to byl pouze jeden člověk, americký sběratel White, jemuž se podařilo v moderní době získat v arabských knihovnách opis resp. fotokopii jednoho šachového rukopisu. (Srovnej můj dřívější text pod názvem „Sběratelem i přes hrozbu trestem smrti“ z dubna 2011, ve kterém hovořím o Johnovi G. Whiteovi a o jeho příběhu, jak se dostal pod hrozbou trestem smrti k jednomu šachovému rukopisu v sultánově knihovně v Istanbulu.) A Lasa, který Whiteho znal, osobně informuje, že White byl jediným šachovým historikem či odborníkem, který se do jedné arabské knihovny asi v celém 19. století, kdy se sestavovaly šachové bibliografie, dostal.

**

 

Z dějin literatury dobře známého básníka Firdusího (Firdausí) v tomto textu úmyslně neuvádím, jelikož ten nám svým dílem zachoval představu o šachu perzském, staroiránském.

(Abú-l-Kásim Mansúr ibn Hasan Firdausí‎‎; 940/941 – 1020. Perský básník. Známý jako autor eposu Kniha Králů. Popisuje dějiny Persie až do doby arabské invaze a relativně hodně hovoří o šachu.)

Šachy v Perzii tvořily samostatný vývojový stupeň v dějinách šachové hry, i když chronologicky náleží do doby mezi vznikem šachu v Indii a mezi rozšířením šachu v Arabském chalífátu. Proto si Firdausí a perzské šachy zaslouží zvláštní pojednání jako doplnění tohoto textu.

Některými zmínkami jsem se zde dostal až do 11. století, což je ovšem již další epocha šíření znalosti šachové hry, jelikož šachy se definitivně v této době dostávají do Evropy. K této skutečnosti existují rovněž písemné prameny, na základě kterých můžeme předpoklady šíření hry dále rozvíjet. To už však budeme postupně odcházet z kulturního prostředí arabského a museli bychom začít hovořit o Evropě středověké.


Vaše hodnotenie: Nízke 12345 Vysoké
Hodnotilo: 5 | Priemer: 5.00
Ukladá sa ... Ukladá sa ...

Pridať komentár

Návrhy, pripomienky a sťažnosti nesúvisiace s článkom prosím nepíšte do diskusie, ale posielajte na admin(at)chessfriends.com.

Môžete použiť tieto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tento weblog podporuje Gravatar. Ak chcete získať Váš vlastný avatar, zaregistrujte sa na Gravatar.


4 − 1 =