Umenie koncoviek
March 1, 2015 – 11:54 | Reagovalo 2 ľudí | Prečítaní: 2038

Veľmajster Tomáš Petrík Vás srdečne pozýva na aprílové šachové sústredenie, v ktorom odhalí tajomstvá koncoviek. V tejto záverečnej fáze partie sa častokrát rozhoduje o konečnom výsledku a rozhoduje každé tempo.
Program sústredenia:
9.4.2015 – Zásady a princípy …

Celý článok »
Kuriozity

HrajSach.sk denník

Škola šachu

Veľmajster vysvetľuje

Šachové správy

Domov » Historická rubrika, Šachy v zrcadle dějin

Původ a šíření šachu do doby prvních záznamů

Libor Havlíček st. | June 28, 2013 – 11:32Reagovalo 0 ľudí | 850 prečítaní
Původ a šíření šachu do doby prvních záznamů

Ve smyslu nejstarších literárních památek se předpokládá a mnoho badatelů to tvrdí, že šachová hra vznikla v průběhu staletí jako společné dílo většího počtu tvůrčích lidí. Zřejmé je, že pohádky a legendy spojované s nejstaršími nám známými náznaky o existenci šachu byly jako většinou vždy a o všem v lidové slovesnosti zapsány, vymýšleny a vyprávěny až mnohem později či dodatečně.

Mám na mysli například legendu o tom, že šachovou hru vymyslel ve staré Indii jeden jediný člověk, který po svém vládci za vymyslení šachové hry jako skrovnou odměnu žádal pouze jedno zrníčko rýže na prvním šachovém políčku s tím, že bylo následně matematicky prokázáno, že pro poslední políčko šachovnice by úroda celého světa nestačila.

Takto legendárně náš svět určitě nikdy nefungoval a realita byla zřejmě jiná. Takzvané deskové hry, jichž je šach nejdokonalejší podobou, byly vymýšleny již ve starých říších před tisíci léty a jejich původ, vývoj či vznik pravidel byl v průběhu ne staletí, nýbrž tisíciletí nejméně tak složitý, jako vlastní vývoj celého lidstva. Pro důkazy nemusíme chodit daleko, jelikož jsou známy archeologické nálezy deskových her z různých říší světa tisíce let staré.

Je možné, že první deskové hry vznikaly v říších na území Mezopotámie, anebo také za prvních čínských dynastií či dokonce před nimi. Reálné důkazy máme z Egypta. Tyto se velice často uvádějí v knihách hovořících o šachové historii, jsou v literatuře všeobecně známé. Nejznámějším snad nálezem je součást proslulého pokladu faraóna Tutanchamona. Jedná se o doklad znalosti deskové hry starý minimálně 3 400 let. Často se rovněž zobrazuje freska z hrobky královny Nefertiti datovaná okolo roku 1250 před naším letopočtem, na které vidíme královnu, jak hraje nějakou deskovou hru, při které již byly používány figurky ve tvaru věže. O jedné takové figurce literatura tvrdí, že je nejméně čtyři tisíce let stará. Je to prý ta, která je uložena v Egyptském muzeu v Berlíně.

Jako doklady existujících starých deskových her se uvádí rovněž zachované zobrazení faraóna Ramesse III. údajně ze 13. století před Kristem, kde faraón osobně hraje nějakou deskovou hru, podobající se šachům. Z oblasti Středomoří se dále jako důkaz znalosti deskových her předkládají rovněž mladší řecké vázy, na nichž jsou zobrazeni Řekové soustředěně tyto deskové hry hrající. Pokud jde ještě o Egypt, tak se uvádí, že Egypťané určitě znali hry, které se hraly na desce o 30 polích se 12 figurami a další hry na desce o 144 polích se 46 figurami. Svědčí o tom archeologické nálezy. Desky pro hraní zde byly většinou podlouhlé a „šachovnice“ nebyla dvoubarevná, políčka byla v jedné barvě. Přes toto vše a řadu jiných údajů uváděných v zahraniční literatuře můžeme dnes tvrdit, že šachy v Egyptě určitě nevznikly. Vyvíjely se zřejmě v Asii a konkrétní badatelé již kladou jejich vznik téměř výlučně do prostoru staré Indie. A zde zjišťujeme, že se šachy staly již nedílnou součástí lidské kultury.

Jedna z přímo myšlenkově nádherných teorií hovoří o tom, že vznik šachové hry, který řadíme geograficky do prostoru kulturního vlivu staré Indie, má přímou a filozoficky nezpochybnitelnou souvislost s nábožensko-filozofickým systémem, který známe pod označením budhizmus.

Budhizmus, život jehož zakladatele datujeme do 6. století před naším letopočtem, je založen na odmítání strastiplné existence člověka, má to být hledání cesty vedoucí k osvobození. Velice zjednodušeně se jedná o čtyři body v procesu myšlení: existuje utrpení, které má svou příčinu; utrpení můžeme vždy ukončit, pokud najdeme cestu vedoucí k ukončení utrpení. A díky této zestručněné formulaci vlastního cíle této filozofie – ukončení utrpení – pak vznikla v prostoru staré Indie šachová hra jako mírotvorný prostředek pro řešení sporů mírovou a nekrvavou cestou, jako mírotvorný nástroj, který předběhl myšlení lidí o tisíce let.

Vyplynulo zajisté z vlastních zkušeností starých mudrců či ve smyslu našeho dnešního evropského chápání eticky a mravně založených myslitelů, že dospěli k názoru, že by bylo dobré v rámci budhistického učení najít cestu k probuzení a ukončení utrpení statisíců lidí, najít cestu k ukončení nepřetržitých válek indického a asijského starověku, ve kterých byly zahubeny nesčetné miliony obyvatel neustále vznikajících a zanikajících malých či větších států, malých či větších knížectví neustále mezi sebou válčících. A tato cesta podle některých myslitelů pak byla v průběhu doby kolektivně nalezena v podobě šachového boje, který měl nahradit bitvu mezi dvěma starověkými indickými vládci. Pro krvavé válečníky, kteří bez válek nemohli najít smysl života, pro tyto zůstal šachový boj trvale napínavý. Pro společnost, ve které začalo převažovat mírotvorné budhistické uvažování, pak zůstal šachový boj bojem, ve kterém netekla žádná krev a kterému bylo cizí každé násilí.

Přijmeme-li tento předpoklad důvodu vzniku šachové hry za svůj, najdeme pro něj  v učení budhismu další oporu. Budhistickým pojmem „přirozenost mysle“ musí disponovat zajisté každý jenom trochu dobrý hráč v šachy, budhistickou meditaci pak nacházíme v nejkrásnějších představách především v problémovém šachu anebo ve chvíli, kdy musíme definitivně volit mezi více možnými pokračováními v partii, no a osvícení nacházíme také velice často v té chvíli, kdy pochopíme, jak v dané pozici můžeme zvítězit.

Nekonečnost partií, které můžeme odehrát, nám představuje budhistický neustálý cyklus znovuzrozování. A jestliže Budha tvrdil, že všechny věci v materiálním světě jsou pouze iluzí, i toto tvrzení šachová partie potvrzuje, jelikož po jejím dohrání bez případného zápisu nezůstane zhola nic. Podle Budhy jsou světské prožitky nestálé a poskytují zklamání. Rovněž dokonalost vedení šachové partie je zcela nestálá a zklamání v jejím vedení najdeme i u těch naprosto nejsilnějších velmistrů, jelikož i oni často bez problémů prohrávají. Utrpení nám podle Budhy vzniká v důsledku našich tužeb, které nemohou být naplněny. Taktéž šachového hráče partie nikdy zcela nenaplní, jelikož znovu a znovu za šachovnici usedá s podvědomým cílem lepšího provedení, kterýžto cíl je ovšem dosažitelný vždy pouze v poloze imaginární. A jestliže je podle budhismu utrpení možno odstranit odstraněním nevědomostí, pak se tento cíl v šachovém světě může podařit dosáhnout vždy jen jedinému člověku – mistru světa – a to vždy ještě jen relativně na čas určitý. Jedině že bychom připustili, že jen neporažený mistr světa své utrpení ze šachové nevědomosti skutečně odstranil.

Desková hra v Orientu v nám již neznámé podobě, která se postupně vyvíjela ve svých pravidlech do pravidel podobných těm, která již jsou historicky známá, získávala svou postupnou tvářnost v budhistických klášterech. Uveďme krátce, že první budhističtí hlasatelé přišli do Číny podle čínské tradice ve druhém století před naším letopočtem, avšak trvalo 200 – 300 let, než i v Číně vnesl budhismus nový proud vývoje do čínské filozofie. Tam pak pozemkové vlastnictví klášterů rychle vzrůstalo od 4. století a jenom v oblasti čínského kulturního vlivu bychom našli v první polovině 9. století na 40 000 budhistických chrámů a klášterů a přes 700 000 mnichů a jeptišek. Z toho vyplývá, že v asijském kulturně pokročilém prostoru starověku a raného středověku měly tisíce lidí možnost věnovat se hraní a vlastnímu vývoji deskových her. Ostatně, zkoumáme-li nálezy starých bronzových obětních nádob z doby prvního tisíciletí před naším letopočtem, vidíme často, že jejich tvary se přibližují podobě tvarů pozdějších známých šachových figur.

V budhistických klášterech získávala šachová hra tedy postupně svou podobu. Jeviště tehdejších událostí představovala šachovnice jako rozměrový atribut prostoru. A ve vlastní staré Indii pak šachové figury byly jednak symbolem síly, hlavně však nositelem akce, činitelem jednání a konání a jelikož lidé žili v době válečné a neznali delší dobu mír, byla podoba figur odvozena logicky od podoby nejdůležitější opory státu, od vojska. Lingvistickým důkazem, že šachy vznikly ve starodávné Indii, je pak ta skutečnost, že indické vojsko se nazývalo skutečně čaturanga (Chaturanga, Tschaturanga) a šachová hra v Indii se jmenovala taktéž. Jazykozpytci nenalezli jiného vysvětlení pro toto zřejmě sanskrtské slovo, než uvedený přímý vztah mezi vojskem a šachovou hrou.

Tvrdí se dále, že filozofické směry staré Indie kladly v šachové hře značný důraz na časový aspekt. Byl to vlastně třetí filozofický prvek. Prostor jako šachovnice, akce jako  existence figur a pravidla jejich pohybu a nyní čas. Čas ne ve smyslu obvyklém, ale čas ve smyslu zvláštním, jehož jednotkou je v našem případě jeden půltah. S každým provedeným tahem se mění postavení na šachovnici a mění se tedy podoba světa a situace našeho života, mění se poloha věcí, které vnímáme svými smysly, mění se materiální jsoucno. V tomto smyslu se v indické filozofii slučovaly pojmy provedení tahu a plynutí času.

Indický šach – čaturanga – byl podle názoru badatelů hluboce zakotven v náboženském chápání starých Indů. Byla to snad hra, která byla v rámci kultu trvale vynášena na výsluní.

Dodám nyní, že vše zde uvedené je jenom předpokladem. Je to způsob uvažování, jakým se snažíme pochopit myšlení a vývoj našich předků. Není a nemůže to být nějaké jednoznačné tvrzení. Můžeme ovšem naznačené akceptovat. Dále bych chtěl upozornit na jednu zajímavost.

Pokud akceptujeme, že spolu s budhismem se dostaly šachy v nějaké podobě ze staré Indie i do staré Číny a pokud také akceptujeme, že tak jako ve středověké Evropě v křesťanských klášteřích, se zde hrály deskové hry v budhistických klášteřích, dostaneme se do zajímavého 9. století našeho letopočtu. V čínském kulturním prostoru (tím se myslí například i Korejský poloostrov, Japonsko, Indočína, značná část dnešního Mongolska až po Tibet a řada dalších oblastí, kde se například psalo po staletí všude čínským písmem), ve kterém existovaly postupně desítky různých států a řada dynastií, byl budhismus totiž občas pronásledován. Bylo to vyvoláváno snahou císařů konfiskovat klášterní půdu a majetek. Pak byly chrámy a kláštery bořeny a kněží zabíjeni. Smutně proslulou se stala epocha císaře Wu-cunga (841 – 846 n. l.), kdy bylo několik desítek tisíc chrámů a klášterů zbořeno a přes 200 000 mnichů a jeptišek bylo násilím postaveno mimo církev. Z hlediska světového vývoje znalostí deskových her a tedy i šachu by bylo zajímavé vypátrat, zda a jaké dopady měla například tato událost na dějiny pozdějšího čínského resp. i jiného šachu.

Jsme totiž nyní v epoše, kdy se rozpíná abbásovský Arabský chalifát. Abbásovci bojovali s Umajjovci, kteří již byli dávno na Pyrenejském poloostrově, avšak také oni museli odejít ze syrského Damašku. Roku 762 n. l. zakládá chalífa al-Mansúr nové sídelní město Bagdád a my vcházíme do arabského světa. A to proto, že šachoví historikové již dávno tvrdí, že než přišly šachy z Indie do Evropy, zakotvily na řadu století v arabském světě. To znamená, že šachy se dostaly do Arabského chalífátu, jak jej známe z dějin pro 7. – 10. století. A tím se dostáváme do doby historické, do doby prvních písemných šachových památek. Od této doby se již vývoj šachu dokládá písemnými záznamy.

Tato fakta my akceptujeme v rámci našeho evropského kulturního světa. Nemáme však ani základní představu o tom, zda jsou a jaké jsou prvotní písemné záznamy o šachu čínském a pozdějším šachu japonském, neznáme u nás žádné odkazy o šachu z období feudální Číny či Japonska. V Číně i v Japonsku však existuje rozsáhlá literatura o dějinách jejich šachové hry, objemná literatura o neevropských variantách šachu.

V japonštině se touto šachovou historií zaobíral například v roce 1958 časopis Šachový svět (překlad názvu z japonštiny). Byl to článek v japonštině pod názvem „Indický šach“ a napsal jej dramatik Chigiri Kosai. Časopis „Shogi sekai“ v Tokiu, číslo 1, svazek 22 tehdy uváděl totožnou verzi šíření šachové hry. Totožnou se závěry evropských historiků v tom smyslu, že jedna větev šíření šachové hry probíhala ze staré Indie (čaturanga) přes Persii (shatang) do prostředí arabského a následně do Evropy, kdežto druhá vývojová větev je prokazatelná pro šíření se Čínou. A šachová hra v Číně (xiangqi, starší název hsiang ch´i) byla následně proměněna v moderní japonský šach (shogi).

(Pokud se jedná o přepisy čínského znakového písma do latinky, byl u nás v 50. letech 20. století vytvořen standardní československý, dnes český přepisový systém. Zhruba ve stejné době se v Číně s prosazováním pekingského nářečí jako spisovného jazyka začalo zavádět tzv. latinizované nové písmo, které se v sedmdesátých letech stalo standardem OSN pro přepis čínských znaků pro potřeby mezinárodního styku. Známe tedy původní individuální transkripce jednotlivých starších vědců a standardizované transkripce naše a mezinárodní. Z toho vyplývají různé přepisy z různých dob a zdrojů pro název čínského šachu.)

Již před více než šedesáti léty se redaktoři jednoho amerického šachového časopisu pokoušeli zjistit konkrétně o japonské šachové literatuře více. Neexistují totiž pravděpodobně překlady knih o historii šachu na asijském kontinentu ani z čínštiny a ani z japonštiny do nám přístupných evropských jazyků, nevíme ani, zda a kolik zpráv či rukopisů o šachu vzniklo v dávných dobách čínského feudalismu. Jsou nám zcela neznámé případné čínské či japonské pověsti a legendy o šachové hře v období raného a pozdního feudalismu, zatímco legendy indického či arabského šachového světa jsou běžně v náznaku dostupné. Ani v běžných pracích Orientálního ústavu v Praze, který již desítky let publikuje například vybrané literární památky staré Číny pro naši veřejnost, jsem nenarazil nikdy na nějakou legendu či pověst anebo povídku mající vztah ke znalosti šachové hry.

V angličtině se uvádí, že problematiku šíření šachu v japonštině v polovině minulého století pojednal autor Koda Rohan (Shogi zakko). Problematice prvotních záznamů se tam věnoval Dr. Shiotani, který rovněž publikoval v citovaném časopise a známou se také stala etymologická studie autora Dr. Kindaichise (Shogi dan – Příběh šachu).

Pro neznalost a jazykovou nedostupnost čínských a japonských i jiných případných okolních materiálů můžeme zůstat pouze u sledování šíření šachové hry směrem do Evropy. K tomu se pak vrátím v dalších textech.


Vaše hodnotenie: Nízke 12345 Vysoké
Hodnotilo: 12 | Priemer: 4.42
Ukladá sa ... Ukladá sa ...

Pridať komentár

Návrhy, pripomienky a sťažnosti nesúvisiace s článkom prosím nepíšte do diskusie, ale posielajte na admin(at)chessfriends.com.

Môžete použiť tieto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tento weblog podporuje Gravatar. Ak chcete získať Váš vlastný avatar, zaregistrujte sa na Gravatar.


3 × = 24