Umenie koncoviek
March 1, 2015 – 11:54 | Reagovalo 2 ľudí | Prečítaní: 2038

Veľmajster Tomáš Petrík Vás srdečne pozýva na aprílové šachové sústredenie, v ktorom odhalí tajomstvá koncoviek. V tejto záverečnej fáze partie sa častokrát rozhoduje o konečnom výsledku a rozhoduje každé tempo.
Program sústredenia:
9.4.2015 – Zásady a princípy …

Celý článok »
Kuriozity

HrajSach.sk denník

Škola šachu

Veľmajster vysvetľuje

Šachové správy

Domov » Historická rubrika, Šachy v zrcadle dějin

Raně-renesanční šachový knižní odkaz

Libor Havlíček st. | November 7, 2013 – 15:36Reagovalo 0 ľudí | 409 prečítaní
Raně-renesanční šachový knižní odkaz

Řada historických prací, knih, článků anebo textů na internetu, jakož i starších původních vysoce odborných publikací většinou uvádí, že prapůvod šachové hry se nejčastěji klade do Indie. Vychází se z toho, že arabské i perské či turecké označení šachové hry je odvozeno ze sanskrtského slova „čaturanga“. Tím chápeme čtyři součásti vojska, pěchotu, jízdu, slony a válečné vozy. Tyto součásti vojska byly zřejmě první podobou dnešních pěšců, jezdců, střelců a věží.

Dále se tvrdí, že hra byla v průběhu času modifikována v Persii a snad počátkem sedmého století či již kolem roku 600 našeho letopočtu se hovoří poprvé ve starých pramenech o této hře, která byla ovšem ve staré Persii známa již pod vlastním jménem šatrandž. Vždy se tvrdilo, že nejstarší šachové figurky pocházejí ze 7. století, ale nyní již najdeme i tvrzení, které datuje figurku ze slonové kosti do 2. století. Tato by pak pocházela z oblasti Střední Asie.

To je ovšem problematika příliš složitá a jakákoliv tvrzení o těchto záležitostech by musela být podložena i v tomto textu řadou citací. Povězme si proto dále pouze krátce, že následně se rovněž tvrdí, že asi kolem roku 800 n. l. se dostala hra do Číny a tam se hraje pak po staletí pod názvem siang-čchi čili lidově řečeno „čínské šachy“.

I toto tvrzení je však ze strany i těch největších odborníků velice zjednodušené, jelikož dějiny samotné oblasti čínského vlivu, chceme-li dějiny Číny, ty jsou tak velice složité, že jejich nejstručnější objasnění vyžaduje nejméně desítky stran. Nejenom různé čínské ale i jiné asijské národy mohly totiž ovládat různé deskové hry již dávno před naším letopočtem, takže nejstarší figurky mohly mít souvislost s něčím zcela jiným, než s předcházejícími podobami našeho šachu. Víme také, že nejstarší deskové hry se datují ne ve staletích, ale v tisíciletích před naším letopočtem, takže podoba různých hracích kamenů je v podstatě nekonečná.

Abych byl stručný: šachy v podobě šatrandž se po dobytí Persie muslimy šíří od sedmého století do celého dalšího tehdy známého světa. O šíření šachu na starou Rus jsem psal v samostatném článku, dále víme, že šachy se šíří do Evropy přes Pyrenejský poloostrov. Všeobecně se přijímá skutečnost, že šachovou hru přinesli na Pyrenejský poloostrov Maurové a vstup šachu na evropskou pevninu touto cestou datujeme do 10. století. O tom, že šachy v Evropě hrajeme již tisíc let, o tom jsem již také psal v jiných textech. Dokládají to již nejstarší šachové figurky z archeologických nálezů, rovněž však například nejstarší báseň o šachu v latině, či vznik dnešní dvojbarevné šachovnice. Mimo jiné to precizně dokládá nejstarší písemná zmínka z jednoho kšaftu – odkaz vzácných figur církvi jako dědictví. Rovněž k tomuto srovnej můj samostatný článek.

Mohu říci, že současné generace se většinou ve škole učily o tom, že středověk jako takový byl temným a pověrečným obdobím, plným bludů a náboženského blouznění. Toto temné období v lidských dějinách pak bylo přerušeno renesancí 15. století. V podstatě jde o to, že to je i není pravda. Je to naprostá pravda, pokud ji použijeme jako charakteristiku značné části obyvatelstva různých států a všech dob – pak cítíme, vidíme i prožíváme toto temné a pověrečné období dokonce i dnes a toto období tedy neskončilo ve století patnáctém, nýbrž nadále pokračuje, což vidíme denně i ve sdělovacích prostředcích.

Pokud s touto charakteristikou budeme pracovat ve smyslu společensky uznávané historiografie, ve smyslu převažujícího celospolečenského hlediska (které ovšem je naprosto mylné), pak je rovněž pravdou, že temný středověk byl skutečně přerušen renesancí 15. století.

Abych byl konkrétní či srozumitelný: hlavním představitelem názoru, že temný a pověrečný středověk končí renesancí patnáctého století, byl švýcarský filozof a historik umění Jacop Christoph Burckhardt (1818-1897). Vešel do dějin evropské kultury a historie svými proslulými pracemi jako např. „Civilizace renesance v Itálii“, „Dějiny řecké kultury“, „Úvahy o světových dějinách“ a jiné. Například brzy po druhé světové válce bylo publikováno v němčině na 10 dílů jeho sebraných spisů.

Jacop Burckhardt byl objevitelem renesance jako takové, který jako první zobrazil tuto epochu ve svém celku. Nezobrazoval nám pouze malířství, sochařství a architekturu, nýbrž zkoumal rovněž sociální instituce a denní běžný život renesanční doby ve svých i drobných kulturních projevech, aby pak na základě souhrnu tohoto všeho mohl definovat axioma, že temný a pověrečný středověk končí renesancí.

A jak to souvisí se šachem? No právě tím, že zkoumal i drobné kulturní projevy denního života a k těmto drobným kulturním projevům řadíme i šachovou hru.

Na Burckhardtovo stanovisko k vývoji kulturních dějin jako středověku temného a až renesance 15. století nás povznášející reagovala v průběhu času řada význačných historiků, celé umělecké, kulturní a historické školy. V souvislosti se šachovou kulturou a se šířením šachu po světě mne však v této souvislosti zaujal především jeden historik, a to Charles Homer Haskins (1870-1937), který se narodil v malém pensylvánském městě Meadville blízko Erijského jezera v USA. Údajně již v šesti letech ovládal latinu a řečtinu a svou první univerzitu v Baltimore (Johns Hopkins University) absolvoval ve svém věku 13 – 16 let. Poté co vystudoval další dvě univerzity v Berlíně a Paříži, zakotvil od roku 1902 na Harvardu.

Tento historik Haskins mne pak dovedl k šachové tematice následovně:

Haskins zpracovával celý svůj vědecký život především dva okruhy problémů: prvním okruhem byla problematika Normanů, která by nás při zkoumání šíření šachové hry mohla dovést až na Island a až do západní části Grónska, kde se šachy ve středověku rovněž prokazatelně hrály, – ale zde bychom hovořili o středověku pozdním. Druhým okruhem Haskinsova zkoumání pak byla renesance jako taková, kde bychom našli jeho podstatné názory v práci Renesance dvanáctého století, která pochází z roku 1927. V této zásadní práci Haskins napadá do té doby všeobecně uznávaného Burckhardta a jeho již rozšířený názor, že středověk byl „temným a pověrečným obdobím“ a naopak, přichází sám se zcela novou teorií o raných renesancích, které ve svém důsledku vedly k renesanci italské. Haskins ve svých pracích ukázal, že kulturní hnutí raných renesancí byla výsledkem prolínání arabské, řecké a evropské kultury, ke kterému docházelo zejména na Sicílii a ve Španělsku, které nás zde především zajímá.

Aby bylo zřejmé, že tento text se snaží hovořit o šachové hře, uvedu nyní rovnou, že na Pyrenejském poloostrově, kam donesli šachovou hru zřejmě Maurové pravděpodobně nejpozději v osmém až desátém století, vzniká následně ve 13. století za vlády osvíceného Alfonse X. Moudrého slavný šachový rukopis. Označuje se jako Libro de los juegos, čili Kniha her, kde se kromě vrchcábů a kostek popisuje i tehdejší šach šatrandž. V různých pracích o dějinách Španělska se pak označuje rovněž jako Libro del Ajedrez čili Kniha o šachu.

Památník Alfonse X. Moudrého umístěný u vchodu pro turisty do hradu v Cordóbě. Hrad – Alcazar – se začal stavět roku 1328 na příkaz Alfonse XI. Spravedlivého. (Foto: autor článku.)

I když je dnes prokázáno a všeobecně se uznává, že mezi středověkem a renesancí na počátku novověku nebyl prudký předěl, nýbrž pozvolně logický přechod směrem k individualismu, chtěl bych zdůraznit, že tento proces je zřejmý nejméně od 11. století. A zde se jedná o to, že to nebyla renesance podle představ Burckhardta, nýbrž to byla jedna z raných renesancí podle teorie Haskinse, díky níž se šachy dostaly přes vysoce vyspělý tehdejší arabský kulturní svět do tehdy méně vyspělé kulturní Evropy snad již v první etapě vývoje hispanomuslimské kultury, aby našly nezapomenutelný odraz a odkaz v pozdějším překladu Libro del Ajedrez do „španělštiny“. Takže jak to asi bylo? Pochopil jsem to zhruba následovně:

První ranou renesanci sledujeme pod označením hispanomuslimská kultura anebo pod označením počátku španělské muslimské kultury již za vlády východního abbásovského chalífy al-Mansúra (754-775), čili od poloviny 8. století. Tento muž podnítil studium všech vědních oborů a hlavně díky němu získali muslimové během jednoho století veškeré informace o kulturách předchozích. Již v této době vytvářejí techniku a pokusné nástroje na vyšší úrovni, než byly kdysi řecké. První ranou renesanci v této oblasti bychom datovali do 8. – 10. století, jelikož se jednalo v tomto období o zpracování a uchování souhrnnů kultur importovaných, na rozdíl od další samostatné malé rané renesance, kdy od 10. století provádějí hispanomuslimové již samostatná badání a kdy již činí řadu objevů ve všech vědních oborech.

Jelikož víme, že existovaly staré arabské rukopisy pojednávající o tehdejším šachu, ve kterých bychom našli matové kombinace, diagramy a úlohy, nikoliv však zápisy celých partií, je nepochybné, že již v době této první malé hispanomuslimské renesance se šachy dostávají do námi sledovaného kulturního prostoru. Z latinských pramenů pak víme, že v desátém století se zde již šachy opravdu hrály a také z písemných pramenů 11. století víme, že ve sledované oblasti byla známa již vyspělá řemeslná výroba drahých a cenných šachových souprav, přičemž některé soupravy měly hodnotu celého majetku.

Velice zajímavá je na tomto místě zmínka o konkrétním šíření šachu ve středomořském prostoru. Je zřejmé, že šachy se s Araby šířily do severní Afriky, na Sicílii a na Sardínii. To vyplývá z nepřímých odvozování na základě šíření arabské kultury. Konkrétní znalost hry v šachy na Pyrenejském poloostrově však máme prokázanou! Dokládá to von der Lasa ve svých Pramenných studiích č. 64, což je doklad hovořící následovně:

„Arab jménem Yahyâ ibn Yahyâ se vrací po roce 795 z arabské Medíny do své španělské vlasti a ve svém právnickém pojednání uvádí, že šachová hra dosáhla již v jeho španělské vlasti velikého rozšíření.“ Tím je znalost šachové hry pro maurské Španělsko osmého a devátého století jednoznačně prokázána. Můžeme tedy tvrdit, že v době první rané renesance hispanomuslimské kultury v době vlády chalífy al-Mansúra se již určitě na evropské pevnině hrály šachy.

Nemám zde prostor pro citace řady odborných prací různých oborů, ale například seznam jmen muslimských matematiků pro 10. a 11. století je nevyčerpatelný. Pro zajímavost snad uvedu, že v Córdobě vznikla lékařská encyklopedie o třiceti oddílech, anebo jen o chirurgii tři knihy atd. Vznikaly stovky odborných knih a překladů do provensálštiny, hebrejštiny, kastilštiny a dalších jazyků, knihy o botanice, zoologii, astronomii atd., knihy snad o všem. Jen chalífa al-Hakam II. (961-976) vlastnil knihovnu s více než 400 000 svazky a pro zajímavost: měl své agenty ve všech centrech vzdělanosti v Orientě, kteří pro něj kupovali knižní novinky a v samotné Córdobě působily tisíce opisovačů a iluminátorů, kteří celý život pouze opisovali a vykreslovali knižní svazky. A tito byli placeni pevnou mzdou a ne od kusu anebo od stran, aby nemuseli spěchat a aby proto při opisování nedělali chyby!

Von der Lasa sice vyjadřuje zásadní domněnku, že chalífa al-Hakam II. (961-976) musel vlastnit nějaká díla o šachu, avšak k této domněnce se stavím skepticky, jelikož není v pramenných studiích prokázána. Lasa ostatně dále jmenuje například chalífu Hacchama II., který se správně česky jmenoval Hišám II. (976-1009 a 1010-1013), avšak ani pro jeho vládu konkrétní šachové dílo nedokládá. Dokládá dále znalost šachů v této oblasti jen jménem neuvedeného arabského spisovatele, který zemřel 1066/1067. Ten údajně hovoří o tom, že vezír (nikoli chalífa) Ahmad ibn Alabbâs z Almerie s velkou radostí a zaujetím hrával šachy. Pro Pyrenejský poloostrov všeobecně pak Lasa vyvozuje, že z arabského chalífátu na jihu Španělska se šachy dostaly do Katalánska zcela určitě nejpozději okolo roku 1000.

Logické je, že v tak vysoce kulturním prostředí byly vytvořeny i materiální podmínky pro šíření způsobů využití volného času vzdělaného člověka. A k tomuto využití volného času patřily již dávno snad od šestého století i naše šachy. Díky kulturnímu prostředí a velkému rozvoji vzdělanosti na jihu jinak místy středověké tmářské a bludařské Evropy tak byly vytvořeny podmínky pro vstup šachové hry do Evropy a pro další šíření této hry. Dá se předpokládat, že tehdejším šachem se pro zábavu zaobíraly již stovky lidí.

Další malou ranou renesanci, která nás již chronologicky dovede k dodnes zachovanému spisu o šachové hře, bychom mohli například vymezit pro tu dobu kulturního rozvoje Evropy ve 12. století, která nás dovedla k zakládání univerzit. Nyní se dostáváme do křesťanského kulturního prostředí, jelikož do sjednocení španělské země chybí ještě cirka 300 let. Univerzity v různých místech nahrazují katedrální školy a na Iberském poloostrově bychom je našli počátkem 13. století např. ve Valladolidu, Salamance (existuje dodnes), Montpellieru (tehdejší Koruna aragonská) atd. S tím pak souvisí rozvoj literatury, eposů, kronik a rozvoj románských jazyků. Na poloostrově se hovořilo jazyky pocházejícími z latiny, ale spisovným jazykem byla nadále arabština a latina. V krajích, kde se hovořilo různými jazyky, byly úřední listiny latinské, románské jazyky (galicijština, katalánština, navarrština, „pamplonština“, aragonština, provensálština apod.) jsou zachyceny v rozpětí 10 – 13. století. A zde se konečně opět dostáváme k naší staré šachové kulturní literární památce, kvůli níž se posuneme do 13. století.

Z důvodů rozmanité jazykové roztříštěnosti měla velký význam pro rozvoj vědy řada překladů španělských muslimských děl. Tyto překlady se pořizovaly i nadále, nyní rovněž ve 13. století. A zde je nutno vyzdvihnout skupinu překladatelů, kteří působili v Toledu a Seville pod vedením Alfonse X. Moudrého. Nesmíme zapomenout, že na polostrově zaznamenal ve 13. století rozmach a slávu rovněž židovský národ. A byli to právě z valné části také Židé, kteří žili u dvora Alfonse X. a pracovali na překladech vědeckých děl. Alfons X. Moudrý vládl v letech 1252-1284 jako vládce Kastílie a Leónu. Sám byl básníkem a vzdělancem a osobně překládal z arabštiny, proto rovněž podporoval další překladatele. Díky jeho podpoře byly přeloženy například knihy o astronomii (Čtyři knihy o stálicích 1256, Kniha o křížích 1256 atd.). A především byla díky jeho podpoře přeložena, umělecky vymalována a sestavena kniha – iluminovaný manuskript, lépe řečeno příručka o šachu, která nás zde zajímá.

Libro de los juegos, čili Kniha her, kromě vrchcábů a kostek popisuje i tehdejší šach šatrandž.

Alfons X. Moudrý byl renesanční muž středověku, který dokázal organizačně soustředit talenty křesťanů, Židů a moslimů. Díky tomuto úsilí došlo k mimořádnému vzepětí umění a věd.

Trubadúr Girault Riquier napsal o tomto kastilském králi 13. století, že se vyznačoval takovými vědomostmi a znalostmi, že všichni učení mužové své doby, kteří se angažovali na jeho dvoře, byli s tímto králem mimořádně spokojeni. Pro své vzdělání a především pro podporu vzdělání a podporu věd zůstal v historické paměti jako Alfonso El Sabio, moderně Alfonso The Learned čili jako Alfons Moudrý.

Čteme-li různé práce o dějinách šachové hry, nikdy nezjistíme, kam si máme Alfonse X. El Sabio zařadit. Proto uvádím, že tento místní vládce náleží ve složité historii Španělska do takzvané chronologie kastilských a leónských králů. Tu si nesmíme mýlit například s chronologií leónských králů anebo s chronologií kastilských hrabat. Chronologie kastilských a leónských králů obsahuje vládce celkově tří dynastií. Byla to dynastie navarrská, dynastie burgundská a dynastie trastámarská. Alfons X. se řadí do dynastie burgundské, která byla v dané oblasti u moci v letech 1126-1366.

Většina básníků anebo skladatelů, která navštěvovala jeho dvůr, byla nadšena z pozitivního zacházení, kterého se jim tam dostalo. Neviděli bychom tam ani pýchu, ani darebáctví či projevy nějakých podlostí, dobří mužové se tam nesetkávali se zklamáním anebo omezeními a již vůbec ne s nějakým útiskem. Vědy a projevy umění zde byly vysoce dotovány. Viděli bychom zde samostatnou malou středověkou renesanci pouze v těch nejlepších projevech.

Královská doména tohoto panovníka dosahovala od vlastních hranic samotné Kastilie do Leónu, Galicie, Sevilly, Córdoby, Murcie, Jaénu a Algarve, což v praxi znamenalo, že vládl ve značné části Španělska od Biskajského zálivu po Guadalquivir a nad polyglotní populací, která hovořila portugalsko-galicijsky a arabsky tak dobře, jako několika kastilskými dialekty.

Jižní provincie panství Alfonse X. Moudrého zápolily s Maury ještě několik let předtím, než nastoupil roku 1252 na trůn. V Seville a v několika dalších dříve islámských městech byla dochována skvostná maurská architektura ve formě zámků a mešit, které křesťané pouze přetvořili na křesťanské chrámy.

Význačným dědictvím pak byly arabské knihy, které přežily války, tradice učenosti a literatury, která zde byla pro slávu andaluské civilizace díky předcházejícím čtyřem až pěti stoletím muslimské nadvlády.

Tak jako v předcházejícím století v sicilském normanském království, tak rovněž zde v rámci této malé středověké španělské renesance se setkávaly křesťanské, židovské a islámské vědy a kulturní projevy, tak aby byly smíchány na tomto hrotě či výspě setkávání východního a západního světa, čímž nám byly zachovány naše kulturní kořeny. Zde, v tomto kotli kultur, přes tato území, se kromě znalosti řady věd a antických knihoven dostala do moderní Evropy rovněž znalost takové podružné věci, jako byla znalost šachové hry.

Většina technických a vědeckých knih z doby Alfonse Moudrého byla přepisována, odvozovaná a překládána z arabských a perských zdrojů. Jedna z těchto knih, snad nejvíce fascinující, je pak naše šachová kniha Libro de los juegos.

Libro de los juegos je fascinující iluminovaný rukopis. Je to první evropské odborné pojednání či odborná monografie o šachové hře. Do světa evropského kulturního dění vstupuje poněkud pozdě, když si uvědomíme, že již nejméně po dobu sto let byly rovněž v sicilském království veškeré předpoklady k tomu, aby byly staré perské či arabské rukopisy pojednávající o šachu přeloženy do některého z evropských jazyků. Jestliže akceptujeme velikost a význam saracénské a muslimské kultury na Sicílii a v jižní Itálii předcházejících století a jejich vliv na zaostávající kulturní projevy středověké Evropy, pak se musíme divit, že i přes zřetelný kulturní vliv středomořského arabského světa vzniká první evropská odborná příručka o šachu na základě dřívějších arabských znalostí dosti pozdě.

Kniha Libro de los juegos obsahuje 150 instrukčních návodů (diagramů) především pro šachovou hru, ale také pro kostky a vrchcáby. Sto a něco šachových problémů typu „černý matuje bílého v pěti tazích“ ilustrují nejen postavení kamenů na šachovnici, nýbrž také portrétují či vykreslují hráče. Jeden z nejznámějších výjevů nám představuje černého maurského krále, jak hraje šachy proti bílému křesťanskému králi. Maurský šachista po pravé straně má výhodu nad svým křesťanským protivníkem a jeho gesto na miniatuře si můžeme vysvětlit asi tím, že nabízí svému soupeři jako utěšující prostředek víno ze své polní láhve.

Ukázka miniaturní ilustrace z Libro de los juegos. Maur po pravé straně má v partii zřejmou převahu. Jeho gesto levé ruky snad znamená, že svému křesťanskému soupeři nabízí na uklidnění na zemi položené víno.

Nádherná barevná iluminátorská dílka tohoto manuskriptu byla vícekrát zobrazena na poštovních známkách a můžeme je najít například na sériích Paraguaje, Laosu či nejprve na známce Jemenu. Šachovnice s konkrétními problémy je vymalovaná vždy ve svislém stylu jako kolmice, jako by se jednalo o moderní projekci na stěnu, takže divák má jasný přehled o hře. Miniaturní obrázky dokreslují celou šachovou příručku.

Na další miniatuře můžeme vidět dámu, která je soupeřkou dvorního šlechtice, což je jeden z nejranějších dokladů ženské rovnoprávnosti ve středověké Evropě, přinejméně pokud se týče šachové hry.

Arabští šlechtici jsou při hře zobrazováni v jejich původních arabských oděvech a dokonce sám král Alfonso je zde zobrazen, když hraje šachovou partii proti jedné dvorní dámě, což dosvědčuje, že především sám panovník neměl problém s rovnoprávností žen. Jsou zde dokonce přítomni i hudebníci, kteří oduševněle hrají na loutnu anebo na harfu, zatímco hráč uvažuje nad svým dalším tahem. Celé iluminátorské umění této šachové středověké příručky dokládá vysoce kulturní prostředí královského dvora poskytující přepych pro šachisty při samotné hře a dodávám, že prostředí šachové tvorby 13. století ve Španělsku bylo zřejmě pro hráče mnohem lepší a kultivovanější, než vidíme dnes i v těch našich nejlepších klubech. Král a tedy stát jako takový vytvářel svými dotacemi úroveň kulturního vyžití a Libro de los juegos nám dokládá, že bychom se i dnes mohli z tohoto kulturního odkazu poučit.

V knize je vysvětlováno, jak se dají hrát šachy v kombinaci se hrou v kostky a jak používat a hrát tzv. šach se čtyřmi kouty neboli šach čtyř období a také „velké šachy“ z Indie, které se hrály na šachovnici se dvanácti políčky v každé řadě a se dvaceti a čtyřmi kameny po bocích.

Fantastickou raritou pak je, že je zde rovněž popisován šach o sedmi stranách, který „hraje jeden hráč s astronomií“, jelikož se hraje s kameny, které symbolizují planetární systém. Tehdejší odborná úroveň jednotlivých vědeckých či kulturních projevů byla tak vysoká, že dnešní běžný člověk si to těžce dokáže představit. Jedná se zde tedy o pokus o souhrn všech druhů vědomostí o starých šachových hrách, které se dnes nám neznámý vzdělanec pokusil soustředěně zachytit a který se nám díky opisům a překladům a hlavně zájmu krále Alfonsa v tehdy moderní podobě ze 13. století dodnes dochoval.

Šachy byly evidentně velikou láskou a vášní krále Alfonsa Moudrého, což rovněž dokládá podrobný úvod tohoto šachového díla, ve kterém král vysvětluje, že „Bůh zamýšlel, aby mužové měli potěšení z mnoha her“. Potěšení mužů pak nespočívá pouze v rytířském klání či šermování a podobných středověkých trubadúrských a šlechtických zábavách, nýbrž rovněž v „sedících hrách“ jako jsou šachy, které mohou být hrány tak v noci jako ve dne. Zde mohu opětovně uvést, že ve středověku byla vlastně šachová hra důležitým kulturním projevem a prvkem kultivovaného využívání volného času, tím spíše, že o nějakých sdělovacích prostředcích a jejich vlivu na zužitkování volného času se ještě nikomu ani nesnilo. V souladu s tím se pak dovídáme, že „dokonce ženy, které nemohou jezdit na koni a které mohou mít potěšení pouze v tom, že pobývají stále doma, jakož také staří a slabí mužové, anebo ti, kteří se rádi baví sami v soukromí a chtějí se vyhnout rozmrzelosti, obtížím a nepříjemnostem veřejných míst, anebo ti, kteří jsou ovlivněni nějakou silou či jsou dokonce ve vězení anebo upadli do otroctví, anebo námořníci anebo ve všeobecnosti všichni, kdo mají využití volného času ve svých vlastních rukou, jelikož nemají možnost jezdit na koni anebo lovit anebo někam jít a jsou donuceni zůstat doma a hledají příjemné využití volného času, těm všem přinesou hry, při kterých se dá sedět, dobré pohodlí a současně jim rozptýlí jejich nudu“.

Cítíme zde v těchto slovech, že je řekl muž, který je zvyklý rozkazovat a řešit rovněž nepředvídané situace. Jako bychom i dnes slyšeli samotného panovníka, jak diktuje tyto názory svému sekretáři. Najdeme zde totiž i miniaturu, která nám ukazuje krále, že skutečně zřejmě tato slova diktoval, jelikož je vyobrazen sedící na trůnu a diktující písaři se zlatou korunou na blond hlavě. Ví se totiž, že král vždy projevoval intenzívní zájem při vzniku knih vytvářených pod jeho osobní patronací. Uvádí se například v jednom svazku o astronomii, že král osobně opravoval text a nařizoval, jak má být opraven, pokud byl příliš rozvláčný či nadbytečný anebo nebyl uveden v korektní kastilštině. „Opravoval, co považoval za neodpovídající a pokud jde o jazyk, opravoval jazykový projev osobně.“

Dodejme ještě, že bychom zde v rámci vzniklých rukopisů našli i příručky o jiných druzích sportu, např. s vyobrazením míčové hry na louce.

Uvedl jsem, že bychom v oblasti Středomoří, přes kterou se spolu se šířením islámu šířila snad již v sedmém až desátém století rovněž znalost různých druhů šachové hry, našli v průběhu času několik místních menších samostatných raných renesancí. Zastavil jsem se pak u rané renesance na Iberském či Pyrenejském poloostrově, a sice ve 13. století u krále Alfonse Moudrého, jelikož zde vznikla první odborná příručka o šachové hře v evropském jazyku jako pokus o nějaký herní souhrn. Vznik této šachové příručky a vznik desítek a stovek dalších odborných knih ve smyslu již uvedeném pak dokládá to nejdůležitější pro samotné dějiny Španělska.

Je totiž pozoruhodné, že král Alfons Moudrý a skupiny jím soustředěných vědců byli první lidé, kteří začali psát prózu v kastilštině. Byli v kuriózní situaci, když vlastně kodifikovali svůj vlastní jazyk v průběhu systematického třídění těch znalostí, které tehdy byly známy o světě. Zatímco se ve zbytku Evropy nadále používala pro vědecké, teologické a správní účely latina, král Alfons Moudrý vědomě ustanovil „náš jazyk kastilský“ (el nuestro lenguaje de Castilla) jako oficiální jazyk království. A toto ustanovení jazyka se stalo jedním z mála význačných sjednocujících faktorů celé španělské historie.


Vaše hodnotenie: Nízke 12345 Vysoké
Hodnotilo: 7 | Priemer: 4.71
Ukladá sa ... Ukladá sa ...

Pridať komentár

Návrhy, pripomienky a sťažnosti nesúvisiace s článkom prosím nepíšte do diskusie, ale posielajte na admin(at)chessfriends.com.

Môžete použiť tieto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tento weblog podporuje Gravatar. Ak chcete získať Váš vlastný avatar, zaregistrujte sa na Gravatar.


7 × 5 =