Umenie koncoviek
March 1, 2015 – 11:54 | Reagovalo 2 ľudí | Prečítaní: 2038

Veľmajster Tomáš Petrík Vás srdečne pozýva na aprílové šachové sústredenie, v ktorom odhalí tajomstvá koncoviek. V tejto záverečnej fáze partie sa častokrát rozhoduje o konečnom výsledku a rozhoduje každé tempo.
Program sústredenia:
9.4.2015 – Zásady a princípy …

Celý článok »
Kuriozity

HrajSach.sk denník

Škola šachu

Veľmajster vysvetľuje

Šachové správy

Domov » Historická rubrika

Viktor Dyk – muž, který v partii stál dobře

Libor Havlíček st. | May 31, 2011 – 11:13Reagovalo 0 ľudí | 905 prečítaní
Viktor Dyk – muž, který v partii stál dobře

„Muž, který stojí dobře, je klidný. Sedí u partie a pokuřuje si. Dívá se na protivníka sugestivně shovívavým pohledem: nemůžeš, brachu, za to, že hraju tak dobře!
Pán, který stojí dobře, přichází z klidu do opojení. Jeho radost nedá mu seděti klidně u stolu, kde se hraje. Ne, že by cítil soustrast s protivníkovou tísní. Soustrast neexistuje v slovníku šachisty: ale je nutno vyslechnout mínění publika. Muž, který stojí dobře, čeká, až bude oceněn kibicem dobré vůle: nedočká-li se, vychází kibicům sám vstříc; se zdánlivou skromností otáže se skupiny diváků stranou: Myslíte, že černý má remisové šance? Černý je totiž odpůrce.“

Úvodem tohoto článku jsem odcitoval část ze šachového fejetonu z roku 1913 (tehdy psáno ještě francouzsky feuilleton), který napsal Viktor Dyk u příležitosti své účasti na sjezdovém turnaji v Mladé Boleslavi. Fejeton, který byl poprvé zveřejněn roku 1913 v „Samostatnosti“, má ještě další části a je dokladem jedinečného a vtipného postřehu básníka, prozaika, dramatika, publicisty a výborného šachisty Viktora Dyka.

Viktor Dyk, o kterém někteří jeho známí před sto léty tvrdili, že má sílu nejméně dobrého kandidáta mistra, se narodil 31.12. 1887 v Pšovce u Mělníka. Jelikož zemřel na selhání srdce dne 14. května 1931 v blízkosti chorvátského ostrova Lopud, vzpomínali jsme nedávno výročí 80. let jeho úmrtí, což je vlastně důvodem, proč o něm píši.

Pamětní deska na domě v dnešní Dykově ulici, ve kterém Viktor Dyk v letech 1904 až 1931 žil

Pamětní deska na domě v dnešní Dykově ulici, ve kterém Viktor Dyk v letech 1904 až 1931 žil. Převzato: http://cs.wikipedia.org/wiki/Viktor_Dyk

O Dykovi psalo již mnohokrát hodně odborníků. Ti také rozebírali často jeho poezii, prózu, politickou literaturu, dramata, paměti či libreto. Hovořili o něm v lexikonech české literatury, řadili ho k významným osobnostem, zmiňovali jeho reakce na politickou situaci či jeho politickou angažovanost.

Při výročí jeho úmrtí zde však chci především zdůraznit, že Viktor Dyk byl vášnivým šachistou. Byl útočným, vtipným, výborným a vynalézavým hráčem a ovlivňoval nejednu významnou osobnost, kterou řadíme k dějinám našeho šachu.

Tak například v jeho nekrologu, jakmile se dozvěděl o jeho tragickém skonu, šachový redaktor a spisovatel, mistr šachové hry F. J. Prokop o Dykovi počátkem června 1931 napsal:

„Jeho ztráta zabolí krutě i všechny přátele u šachovnice, ke které už nikdy nezasedne, aby si pohrál, gentlemansky stále upozorňuje slabšího: „to by asi nebylo dobré“, anebo aby si pokibicoval, uváděje se sarkastickým: „kritika je dovolena, ale vlídná“…

(Jeho ztráta) musí zabolet i oficiálně, neboť parádní žurnalista Viktor Dyk velmi zhusta dával své hbité pero a jedinečný postřeh do služeb českého šachu a plaidoval za jeho potřeby, obyčejně s úspěchem.“

Uvedu dále, že Viktor Dyk byl členem Českého šachovního spolku a téměř denně hrával šachy v Praze v tzv. „Unionce“. Kromě svých šachových básní a fejetonů a kromě své účasti v soutěžích a turnajích se zapsal do našich dějin šachu údajně již v roce 1900! V tomto roce se totiž odehrál slavný šachový zápas, který byl prvním zápasem slavného hráče Oldřicha Durase. V zápase bojovali Viktor Dyk proti Durasovi a archivy hovoří, že Dyk nejdříve vedl v poměru 3:2, nakonec však vyhrál Duras, když se štěstí otočilo, v poměru 5:3.

Zachovaly se a byly publikovány Prokopovy vzpomínky, ve kterých tento světoznámý skladatel studií a samomatů tvrdí, že ještě v roce 1931 těsně před svým úmrtím v moři se Viktor Dyk zúčastnil turnaje, který se hrál v Praze v tehdejší Urbanově kavárně. Viktor Dyk tam v turnaji mezi osmi hráči obsadil 4. místo za Flohrem, Prokopem a Thelenem. Právě proto na to Prokop vzpomínal. F. J. Prokop také ve svém časopise kdysi zveřejnil jeden příběh, jak hrál Viktor Dyk „blicky“.

Příběh se stal v citované kavárně Unionce a byl tam tehdy přítomen také Oldřich Duras. Dyk byl veliký „blicař“, „blicání“ ho bavilo, ale někdy se ta „blicka“ ani nedohrála. Tehdy to bylo tak, že po obědě ve tři hodiny se v kavárně potkali Viktor Dyk a Dr. Peroutka, což byl bývalý ministr a tehdejší sekční šéf. Doktor Peroutka byl rovněž veliký „blickař“ a tak slovo rychle dalo slovo a už se jelo. Boj začal ve tři odpoledne, najednou už bylo pět. Nic se neměnilo, oba „blicali“ jako by sotva začali a už bylo šest večer. V sedm hodin večer se tam přítomný mistr Duras náhle zarazí, že u stolu těch dvou přestalo být ticho a vidí, že oba dva živě analyzují. A tak se Duras nesměle a skromně ptá, copak že se stalo a jakže to dopadlo a co se děje. A ministr Peroutka odpovídá: „Ale, udělal jsem tady jeden rychlejší tážek, a ten mně to prohrál…“

No, nebylo na tom nic světoborného, ale ten „rychlejší tážek“ doktora Peroutky vešel také do dějin.

Ostatně, není známo, kdo ze soupeřů Viktora Dyka motivoval, ale do literatury vešla také druhá část jeho šachového fejetonu z roku 1913, kterou nyní uvedu. Ta měla název:

„Muž, který už nestojí dobře“

„Nastojte! Byl to jediný tah, který změnil dokonale situaci na šachovnici. Muž, který stál dobře, stal se mužem, který už nestojí dobře. Zdánlivě neškodný tah ukázal se dokonalou chybou. Vyhraná posice změnila se v prohranou.

Muž, který chodil, sedí. Sedí nad zříceninami své partie; klade si zoufalé dvě otázky. První není nesnadno zodpověděti, zní: Jak jsem to mohl přehlédnout? Hůře je s druhou. Ta zní: Jak bych to mohl spravit? Neboť není vždy pravda, že co se pokazilo, napravit se dá. Do kategorie nenapravitelných partií patří hraná partie. Hráči je horko. Za zády zase ten šepot. Dříve bylo mu potěšením, pozastavil-li se kdo u hrané partie. A časem hráč se zadíval na diváka spokojeně: stojím dobře, že ano?

Nyní je příchod každého diváka nesnesitelnou mukou. Hráč se nervosně ohlíží při každém zvuku. Bouchl někdo figurkou? Hovoří někdo opodál příliš nahlas? Vrzají něčí boty?

Náš muž rozhodně dobře nestojí…

Ne, nepůjde už kolem čekat na gratulace a poklony. A přece byla by krásná příležitost, aby se šel projít… Ke skupině kibiců stranou, kibiců od dřívějška. I zeptat by se jít mohl: Myslíte, že bílý má remisové šance? Bílý je totiž on.“

Viktor Dyk nebyl jen tak někdo. Ví se dokonce, že do Jugoslávie, kde nalezl svou smrt, odjel dne 3. května 1931, jelikož den předtím, dne 2. května 1931 byl ještě v redakci Národních listů. Jako spisovatel byl tak ctěn a vážen, že mu na ostrově Lopud byl vytvořen v roce 1936 architektem Nikolou Dobrovičem samostatný veliký památník. O této stavbě již také psali chorvátští architekti odborná pojednání i v novější době. (Fakulta architektury na univerzitě v Záhřebu v roce 2003, autor Dubravko Bačič. Dostupné na internetu.)

Památník Viktora Dyka v Mělníku

Památník Viktora Dyka v Mělníku. Převzato: http://cs.wikipedia.org/wiki/Viktor_Dyk

Co měl společné s redakcí Národních listů? Bylo to tak, že nejdříve studoval na gymnáziu v Praze, uvádí se Žitná ulice a hlavně se zdůrazňuje, že tam byl jedním z jeho učitelů Alois Jirásek. Pak vystudoval Právnickou fakultu Karlovy Univerzity a justiční zkoušku skládal v roce 1905. Tehdy se ale rozhodl pro novinařinu a psaní, od roku 1907 pracoval pro časopis Lumír, před první světovou válkou pro již zmíněný časopis Samostatnost a redaktorem Národních listů byl od roku 1918. Od roku 1918 proto, že se během války podílel na protirakouském odboji a v letech 1916-1917 byl vězněn ve Vídni.

Dykovi životopisci uvádějí, že byl orientován pravicově a nacionalisticky, mi však není jasné, co tím míní. Je to věc výkladu a záležitost chápání souvislostí. Tvrdí se také, že byl odpůrcem Masaryka a Beneše. Ostatně, udává se, že byl ve dvacátých létech také poslancem. Je zřejmé, že zde není prostor pro podrobnosti, ale v odborné literatuře a také v některých textech na internetu najde zájemce dostatek informací.

Do naší literatury se zapsal Dyk rovněž tak výrazně, že tvoří její neoddělitelnou součást. Kromě vlastní tvorby Dyk také překládal. Překládal z němčiny a francouzštiny a byl v tom dobrý, jelikož dokázal překládat francouzské básníky. Jen pro zajímavost uvedu, že například některé Dykovy romány a povídky v češtině vlastní také Knihovna české sekce Lycea Alphonse Daudeta v Nîmes ve Francii, která zde odkazuje k téměř stoleté přítomnosti českých studentů, což již považuji za opravdovou raritu. Zde však rovněž poukazuji na příslušné odborné materiály, my zůstaňme u šachu.

Na internetových stránkách najdeme celkem asi 6 partií Viktora Dyka, které hrál proti silným soupeřům. V roce 1903 rychle prohrál s Durasem. V roce 1908 vyhrál v Praze s Chalupeckým. Dále se uvádějí 3 jeho prohry z roku 1913 z Mladé Boleslavi a prohra s Kubánkem z roku 1927. Je zřejmé, že Dyk se šachu nijak zvlášť nevěnoval. Šach sice miloval, laskal se s ním a bavil, zřejmě však šachy příliš nestudoval. Alespoň tak na nás působí některé jeho partie. Byl jako Duras. Šach miloval, ale systematicky nestudoval. Byl však o třídu slabší. Zajímavé však je dále, že k jeho osobnosti najdeme v angličtině desítky různých reakcí a příspěvků.

Přiznám se, že pro velikou časovou náročnost jsem v našich časopisech a knihách Dykovy partie vůbec nehledal. Zde je nutno dodat, že se Dyk zúčastňoval sjezdů Ústřední jednoty českých šachistů, takže výsledkové tabulky s jeho jménem se musejí vyskytovat například v Časopise českých šachistů.

Jeho spoluhráči a kamarádi z těchto turnajů často v životě zle dopadli. Uvedu například, že Dr. Karel Treybal byl umučen v roce 1941 fašisty, Gargulák musel projít bojišti světové války, Kruliš-Randa byl po druhé světové válce pronásledován komunisty a jeho majetek byl zabaven a jistě bychom našli více podobných smutných příběhů. Není generace, které bychom mohli u nás ve dvacátém století závidět. Snad až té po roce 1989. Je to smutný fakt.

Smrt Viktora Dyka v květnu roku 1931 v tehdejší Jugoslávii zůstala zachována v šachové literatuře díky F. J. Prokopovi. On to byl, kdo psal jeho nekrology, on to byl, kdo na něj vzpomínal. A právě díky materiálům, které zanechal F. J. Prokop, mohlo být také napsáno tohle připomenutí. Vzpomínka na velikána naší kultury, který byl rovněž šachistou.

Hrob Viktora Dyka, Olšanské hřbitovy

Hrob Viktora Dyka, Olšanské hřbitovy. Převzato: http://cs.wikipedia.org/wiki/Viktor_Dyk


Vaše hodnotenie: Nízke 12345 Vysoké
Hodnotilo: 9 | Priemer: 4.89
Ukladá sa ... Ukladá sa ...

Pridať komentár

Návrhy, pripomienky a sťažnosti nesúvisiace s článkom prosím nepíšte do diskusie, ale posielajte na admin(at)chessfriends.com.

Môžete použiť tieto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tento weblog podporuje Gravatar. Ak chcete získať Váš vlastný avatar, zaregistrujte sa na Gravatar.


× 6 = 54